Viteály

Viteály, v originále horcruxes, jsou předměty, ve kterých černokněžník nebo čarodějnice schovají úlomek duše za účelem dosažení nesmrtelnosti. Existují už dlouhou dobu - první vytvořil starověký Řek Herpo Protiva, ale jediný další známý tvůrce je až lord Voldemort, který byl nejspíš zároveň jedinou osobou vůbec, jež stvořila více než jeden. Jednak totiž jejich vynález podle autorky působí trochu jako rozbití atomu - něco, co lidé považovali za možné, ale nebyli schopni to provést, a když se jim to podařilo, mělo to katastrofální následky, a jednak jsou tak děsivé, že jsou před většinou kouzelnického světa drženy v tajnosti a jen velmi málo lidí o nich kdy slyšelo. V Bradavicích je například zakázáno se jimi vůbec, byť teoreticky, zabývat. Přesto však není na škodu znát i to nejhorší z černé magie, byť třeba proto, aby bylo jasné, čemu se vyhnout.

Herpo Protiva
zdroj

To, že jsou něco opravdu zlého, vychází už z jejich názvu. Pro českou verzi zvolil překladatel výraz, který souvisí s latinským slovem pro život, ovšem horcrux by mohl být složeninou staroanglického hor nebo hore znamenajícího špína, zlo, nečistota a crux nebo crúce znamenajícího sklenice, schránka, což by pak šlo přeložit jako schránka pro zlo. Nebo by mohlo jít o kombinaci slov horrible - hrůzný a crux - latinský kříž, tedy něco, co křesťané vnímají jako hrůzné. A nebo by mohlo jít o hor odvozené z francouzského hors znamenajícího vně, tedy horcrux by byl něco, co stojí mimo "kříž", tedy něco nekřesťanského. Což v přeneseném slova smyslu je používané i pro obecně zlé věci. I když není příliš naznačeno, že by kouzelníci nějak znatelně vyznávali náboženství.

Viteál také někdy bývá mylně vnímán jako ona uložená část duše, ale není to pravda. Viteál je onen předmět, ve kterém kouzelník část duše ukryje mimo jeho tělo. Dělá to proto, že když je potom jeho tělo zničeno, nemůže zemřít, protože tato část duše zůstává na našem světě a nepoškozená. Jak toho dosáhnout, je však komplikovaná otázka, na níž málokdo zná odpověď. Jediná známá kniha se specifickými instrukcemi je Tajnosti magie nejčernější, která bývala v bradavické knihovně. Jenže protože byla extrémně temná a nebezpečná, Brumbál ji schoval ve své kanceláři, když se stal ředitelem. Je pravděpodobné, že předtím ji ještě našel Tom Raddle než se stal Voldemortem, ale krom sedmého dílu, kdy ji Hermiona Grangerová ukradla z ředitelny, aby pomohla na cestě za Voldemortovými viteály, není pravděpodobné, že by ji použil i někdo další.

Dle této knihy a i dle jednoduché logiky může být viteálem cokoli včetně živé bytosti, ale je žádoucí vytvořit ho z neživých a těžko zničitelných předmětů, aby se zabránilo jeho ztrátě. Jsou totiž v podstatě opakem osoby - když je schránka osoby zničena, duše vůbec nemusí být poškozena, ale úlomek duše ve viteálu na něm závisí. Pokud je zničena jeho schránka, je zničen s ní. Avšak i když kouzelník zvolí křehčí formu, nemusí to být hned na újmu, protože viteály jsou neobyčejně odolné a zničí je jen velice destruktivní magie. Snad krom živých tvorů je nemůže zničit jen nějaká nehoda, přičemž i u nich je to otázkou. A jakmile má kouzelník zvolen takový předmět, může přikročit k dalšímu kroku.

Ke stvoření viteálu musí nejprve vědomě spáchat vraždu. Vražda má totiž být činem nejvyššího zla ústícího v metafyzické poškození vrahovy duše. Ten, kdo si přeje stvořit viteál, potom využije toto poškození ve svůj prospěch a použije kouzlo, kterým vyrve onu poškozenou část duše ze svého těla a uzavře ji v daném předmětu (o jaké kouzlo jde a jak přesně tento proces probíhá nebylo zatím řečeno, přestože autorka ságy ho má údajně detailně promyšlený). Opět tedy nesmí jít o nehodu nebo omyl, protože pokud někoho zabije neúmyslně, nedělal to ze zlé pohnutky. Tím je proces dokončen a pokud je později sám zabit, bude nadále existovat bez těla, nebo může zkusit využít nějaký ze způsobů, jak znovu získat fyzické tělo. Jen málo lidí, i podle Horácia Křiklana, by ovšem zvolilo takový život a smrt by pro většinu byla lepší volbou.

zdroj

Zároveň ale stvoření viteálu neznamená, že kouzelník prostě uskladní část duše a s tou se bez jeho vědomí nemůže nic dalšího dít. Právě naopak. Úlomek duše ve viteálu je totiž schopen vystupovat ze své schránky, sám myslet a dokonce přejímat určité kouzelné schopnosti svého pána, včetně schopnosti ovlivňovat lidi v jeho blízkosti. Ne pozitivní cestou, nutno podotknout. Viteál, respektive úlomek duše v něm, zřejmě udržuje podobu svého stvořitele v době stvoření (Voldemort například stvořil viteál - deník patrně v pátém ročníku a úlomek duše, který získal dost síly a mohl z něj vystoupit, vypadal a choval se jako šestnáctiletý Tom Raddle), a protože k viteálům se můžou uchýlit jen ti nejhorší černokněžníci, sotva to bude příjemný společník.

Kupříkladu když Harry Potter, Ron Weasley a Hermiona nosili Zmijozelův medailonek, jenž byl viteálem, všichni byli náladovější a náchylní k hádkám. Zvláště Ron. Také nedokázali vyvolat patrona, protože úlomek duše uvnitř zatemňoval jejich myšlenky. Na druhou stranu, osoba se sklonem k černé magii by takovým vlivem byla nejspíš posílena, jako třeba Dolores Umbridgeová, která medailon nosila v sedmém díle.

Asi nejhrůznější projev úlomku duše ve viteálu je dále skutečnost, že pokud k němu blízce přilne emocionálně zranitelná osoba, může nad ní převzít kontrolu, jako to Tom Raddle udělal s Ginny Weasleyovou v druhém díle nebo jako Voldemort sám dokázal posednout Harryho po smrti Siriuse Blacka v pátém díle. Tak je může přimět udělat spoustu věcí, jako Ginny přiměl znovu otevřít tajemnou komnatu, aniž by sama tušila kde je, uměla hadí jazyk nebo si vůbec pamatovala, co dělá. V tu chvíli byl viteál - deník spíše zbraní než zabezpečením. Touto cestou se pak může viteál postupně krmit na životě oné osoby nebo jejích negativních emocích, sílit a zvyšovat moc úlomku duše a její schopnost ovlivnit fyzický svět. To lze opět doložit na příkladu Ginny, kdy deník byl desetiletí ve vlastnictví Luciuse Malfoye, nijak se neprojevoval, avšak když do něj Ginny začala zapisovat své obavy, úlomek duše Toma Raddla jí byl schopen odpovídat a zároveň z ní vysát dostatek života, aby se při závěrečném střetnutí v tajemné komnatě sám ukázal v částečně fyzické podobě a provozoval magii. Podobná věc se stala se Zmijozelovým medailonem, ovšem ten získal méně síly, protože Harry, Ron i Hermiona se snažili aktivně odolat jeho vlivu místo toho, aby ho přijali jako Ginny. Dokázal tak "pouze" mluvit a vytvářet iluze, zvláště, když mu hrozilo nebezpečí. A stejně jako deník, i on byl neaktivní, když dlouhá léta ležel ve vitríně na Grimmauldově náměstí 12, tudíž nikdo nepoznal, že se v něm skrývá děsivé zlo.

A jak už jsem naznačila, viteály jsou také nadány schopností bránit se proti zničení. Úlomek duše ve viteálu se zdá schopný rozpoznat hrozbu a pokusit se o obranu. Zmijozelův medailon se například zlomyslně vysmíval Ronovi pomocí vizí jeho obav, že Hermiona dá přednost Harrymu, v naději, že ho odradí od svého zničení, a dokonce se pokusil uškrtit Harryho, když se už už měl chopit předmětu určeného k jeho zkáze. Nemusí se tak však projevit všechny viteály. Pokud úlomek duše v nich není dostatečně silný nebo nemá šanci se projevit, nemusí vykazovat žádné známky obrany. Diadém Roweny z Havraspáru se například zničení nijak nebránil a je pravděpodobné, že ani šálek Helgy z Mrzimoru. Ve filmu sice existuje scéna, kde se v tajemné komnatě, kam se ho Ron a Hermiona vydali zničit, zvednou vody a pokouší se je utopit, ale taková manipulace s vnějším světem pro dosud neaktivní viteál, který nebyl roky v kontaktu s žádnou osobou, není pravděpodobná.

Samozřejmě ale lze viteál ještě dál očarovat tak, aby existovalo víc než jen jeho vlastní sebeobranný mechanismus. Takový prsten Rojvola Gaunta byl očarován smrtelnou kletbou, která zabila každého, kdo si ho nasadil (ne okamžitě, takže při rychlém zásahu bylo možné kletbu částečně potlačit, to proto, že Voldemort plánoval každého, kdo by se k jeho viteálům dostal, nejprve vyslechnout), Zmijozelův medailon zase nešlo zničit žádným způsobem, kterého byl schopný domácí skřítek, a deník Toma Raddla byl voděodolný.

zdroj

Tato neuvěřitelně černá magie má však svou jasnou cenu. V první řadě pravděpodobně existuje hraniční limit, kolikrát je možné duši rozdělit, než se tento proces stane příliš nebezpečným, a jednak rozdělení duše ji činí nestabilní a náchylnou k dalším poškozením. Patrně z toho důvodu bylo stvoření viteálu původně zamýšleno jako jednorázový akt u jednoho kouzelníka a po staletí ani nikdo netušil, co se stane při stvoření více viteálů. Většinou se odborníci asi oprávněně báli, jen Voldemort plánoval, že šest viteálů ho učiní silnějším. Přitom se na něm ale ukázal dostatek odstrašujících vedlejších účinků.

Jedním takovým už je samotný následek rozdělení duše. Duše je totiž základ každého já, a tak spadá pod první ze základních zákonů kouzelnického umění dle definice Adalberta Wafflinga, a to "zkoumáním nejhlubších tajemství - zdroje života a podstaty bytí - se zabývejte tehdy, jste-li připraveni nést ty nejmimořádnější a nejnebezpečnější důsledky". Což v podstatě znamená, že měnit něčí duši nevyhnutelně ústí v závažné následky, a vytvoření viteálu je tak považováno za nejhorší možný čin.

Dalším je určité odlidštění pána takové zmrzačené duše na všech úrovních. Takový člověk je méně morální, zvyšují se u něj šance na páchání odporných činů a i vlastně k tomu, že stvoří další viteál, který z něj udělá člověka ještě méně. Hrozí tedy, že by stvoření viteálu mohlo být začátkem spirály, po níž lze dosáhnout až bodu, kdy je jeho duše zničená natolik, že už není schopen vytvořit další a má s lidmi málo společného. S tím je spojena i možnost fyzické změny, ovšem ta byla vzhledem k okolnostem pozorována jen u Voldemorta a u něj není jisté, zda šlo o následek stvoření tolika viteálů, o něco, co získal procesem znovuzrození, v němž hráli velkou roli plazi, nebo šlo o změny, které provedl sám. Podle Brumbála určitou kouzelnou přeměnou odlišnou od tvorby viteálů prošel. Však ve vzpomínce domácí skřítky Hokey, v době, kdy už viteál stvořil, měl propadlé tváře, ale jinak působil normálně, přičemž o deset let později, když se podruhé ucházel o místo učitele obrany proti černé magii v Bradavicích, jeho rysy působily vyhořele a jakoby rozmazaně a jeho kůže byla extrémně bledá. Určitou změnou tedy nepochybně prošel ještě před svou "smrtí" a znovuzrozením.

Dalším již naznačeným vedlejším účinkem rozdělení duše je ten, že se zbytek duše tvůrce stane nestabilním, a to i v případě, že stvoří jen jediný viteál. Konkrétní nebezpečí vycházející z této nestability nebyla detailně popsána, ale lze si je domyslet opět z Voldemortova případu. Nejkřiklavější příklad je stvoření nezamýšleného viteálu - Harryho Pottera, což byl přímý důsledek nestability duše. Když totiž Voldemorta trefila odražená vražedná kletba, způsobilo to rozlomení jeho duše, kdy jeden úlomek zůstal v něm a druhý okamžitě vyhledal jedinou živou věc v místnosti a zapadl do ní - Harryho. Ale tento parazitický úlomek přilnutý k Harrymu nebyl pravým viteálem, protože nebyl vytvořen úmyslně a neprošel celým nezbytným procesem tvorby viteálů.

Posledním známým vedlejším účinkem viteálů je předpokládaná neschopnost kouzelníkovy duše postoupit po smrti dál z limba, tzv. předpeklí. Poté, co vražedná kletba v sedmém díle zničila část Voldemortovy duše pobývající v Harrym, byl tento zlomený a polámaný kus nucen existovat v zakrnělé podobě z kůže staženého dítěte, které Harry viděl během své návštěvy limba a rozhovoru s mrtvým Brumbálem. Nemohl se vrátit do země živých, stát se duchem ani projít dál kamkoli, kam po smrti kouzelníci směřují, protože jeho duše byla zmrzačena a nebyla celistvá. Stejný osud pak byl naznačen i pro "hlavní" část Voldemortovy duše, která zůstávala v jeho těle. Není přitom známo s jistotou, zda je toto osud pro všechny tvůrce viteálů nebo šlo o výjimku kvůli tomu, že Voldemort jich měl tolik. Ale znovuspojení duše zřejmě nemůže proběhnout po smrti, protože v jakém stavu je v okamžiku smrti, v takovém zůstává navždy, takže je to pravděpodobné.

zdroj

Není proto divu, že bylo nutné přijít na způsob, jak takový viteál i s duší v něm zničit. A ten spočívá v neopravitelném poškození předmětu obsahující úlomek duše, tedy viteálu. Jakmile je viteál takto poškozen, může se zdát, že krvácí (inkoust vytékající z deníku Toma Raddla, temná tekutina připomínající krev v případě diadému Roweny z Havraspáru) a křičí, jak úlomek duše mizí. To ovšem není snadné ani bez všech mocných kleteb, jakými by nepochybně každý svůj viteál chránil. Rozhodně nepostačí běžné kletby nebo snaha fyzicky předmět rozbít.

Známý prostředek ke zničení viteálu je třeba baziliščí jed (ten však nemusí být účinný u živých viteálů, jež mohou být uzdraveny včasným podáním protijedu), zložár nebo možná vražedná kletba, která zase zabírá právě na živé viteály. Jenže u ní jde opět jen o spekulaci, protože Harry, na nějž zabrala, nikdy nebyl vědomě a řádně stvořeným viteálem, spíš něčím jako viteálem, a tak působit ve skutečnosti nemusí. Kvůli tomu vlastně ani není jasné, zda v případě viteálu v podobě osoby je běžné, že ona osoba získá některé schopnosti tvůrce viteálu, jako se to stalo Harrymu, který díky němu dokázal používat hadí jazyk a měl s Voldemortem psychické spojení sílící spolu s tím, jak sílil Vodlemort, a nakonec ústící ve vize Voldemorta v reálném čase - a bohužel, když si toto Voldemort uvědomil, i v možnost podsouvat Harrymu vize falešné. Jakmile je ale předmět takto poškozen, je zcela bezpečný a duše přebývající v něm je zničena. On sám přitom může dál existovat, ale už nikdy nepůjde opravit do původní podoby.

Zbývá pak už jen otázka, jestli tvůrce viteálu cítí, že byl úlomek jeho duše takto zničen. Pravděpodobně ano, protože jde stále o součást jeho vlastního já. A ve filmech zcela určitě, protože v nich Voldemort cítil jejich ničení, například když Hermiona zničila šálek Helgy z Mrzimoru, stejně jako Harry a Nagini, další živí tvorové spojeni s jeho duší, byl přemožen bolestí. Avšak v knihách se Brumbál domníval, že ve Voldemortově případě už to neplatí. Jeho duše byla rozdělena příliš mnohokrát a na příliš dlouho, než aby s jejími úlomky ještě cítil nějaké spojení.

Ve filmu s nimi ale existuje ještě jedno spojení, kterým se vyřešil fakt, že v něm byl zmíněn jako viteál jen deník, prsten a medailon a změna v šestém díle, kdy Harryho učebnici lektvarů schovala Ginny, což mu zabránilo, aby si všiml diadému. V něm totiž platí, že viteály jsou určitým způsobem propojené, a osobě, která se jich dotkne, můžou zprostředkovat vize spojené s jejich tvorbou a s ostatními viteály téhož tvůrce.

Ostatně jak takový viteál funguje, lze uvést právě na Voldemortově příkladu, který, posedlý nesmrtelností a neschopen porozumět důležitosti celistvé duše, zašel dál, než jakýkoli známý kouzelník. Dokonce vytvořil víc viteálů, než měl v úmyslu, respektive rozštěpil svou duši vícekrát, než chtěl.

zdroj

Ještě jako student Tom Raddle patrně objevil v Bradavicích ve čtyřicátých letech knihy o viteálech včetně uvedené Tajnosti magie nejčernější a vyhledal učitele lektvarů Křiklana, aby od něj získal další informace o stvoření více než jednoho, o čemž žádná z knih nemluvila. Brumbál nějakou dobu poté všechny tyto knihy odstranil a pravděpodobně sám prostudoval, ale dlouho se mu nepodařilo zjistit, jakou informaci dal Raddlovi Křiklan. Ten totiž odmítl mluvit ze strachu, že se usvědčí z pomoci budoucímu Pánovi zla. Teprve v šestém díle Brumbál pověřil Harryho získáním Křiklanovy vzpomínky, ten to po několika nezdarech zvládl a zjistil tak, že Křiklan Voldemortovi některé informace poskytl a varoval ho, že použití více než jednoho viteálu by odsoudilo duši k ubohému přežívání v případě, pokud bude tělo zničeno. Ovšem Voldemort varování nedbal a přestože po čtrnáct let tento následek na vlastní kůži zažíval, stejně dále raději preferoval tento stav než smrt. Smrti se bál. A protože zároveň toužil po nezávislosti, nemohl používat jiné metody zajišťující nesmrtelnost, když by vyžadovaly pravidelné užívání či doplňování látky pro nesmrtelnost zásadní.

Od té chvíle pak mohli Brumbál s Harrym a po Brumbálově smrti Harry s Ronem a Hermionou otevřeně hledat jeho viteály, o kterých věřili, že jich je šest. Jelikož Voldemort věřil, že číslo sedm je nejmocnější, předpokládali, že chtěl rozdělit svou duši na sedm kusů, stvořit šest viteálů a v jeho těle uchovávat zbývající sedmý díl. Ještě ve druhém díle jich však existovalo jen pět - hadí samička Nagini se viteálem stala až později, v době, kdy Voldemort s pomocí uprchlého Petera Pettigrewa zesílil natolik, že byl schopný ho vytvořit. Což je nejspíš další jedinečný příklad, protože použití živé bytosti je vzhledem ke schopnosti pohybovat se a samostatně myslet riskantní, a není tak ani známo, co všechno mohlo Nagini zabít. Konkrétně, zda by ji zabila běžná vražedná kletba nebo zda by mohla zemřít stářím.

Všechny ostatní viteály Voldemorta ale byly stvořeny z neživých předmětů, které pro něj byly velice cenné. Ve své touze zajistit si pozici největšího kouzelníka v historii se rozhodl, že jen pozoruhodné předměty mohou dostát jeho standardům a mohou mít tu čest být osídleny úlomkem jeho duše. Chtěl proto najít čtyři předměty po čtyřech bradavických zakladatelích, ale našel jen tři a pátrání po čtvrtém nakonec vzdal. Učinil tedy viteály i z jiných předmětů, které pro něj měly sentimentální hodnotu, i když to nebyly cenné artefakty kouzelnického světa. Všechny potom schoval na zvláštních místech nějak souvisejících s jeho minulostí a udržoval jejich existenci a účel v tajnosti přede všemi. Jeho arogance a přesvědčení o vlastní nedosažitelnosti a neporazitelnosti ale nezvratně znamenala, že po nich zanechal nepatrné stopy, což vedlo k jejich nalezení.

Šlo přitom, jak už je mnohokrát naznačeno, o následující předměty, o nichž je možné dočíst se v článcích, na které odkazují:

• deník Toma Raddla
• prsten Rojvola Gaunta
• medailon Salazara Zmijozela
• šálek Helgy z Mrzimoru
• diadém Roweny z Havraspáru
• Nagini

Zároveň vytvořil i dva "pseudoviteály" ze dvou kouzelníků, o nichž, respektive o jejich úloze jako takového téměř viteálu (tedy ne o nich jako postavách), je možné dočíst se též v článcích, na které odkazují:

• Harry Potter
• Quirinus Quirrell

Myšlenka schránky pro duši však nepochází přímo ze světa Harryho Pottera. Jsou celkem častým úkazem v dílech, kde vystupuje nějaký temný čaroděj, i když fungují různým způsobem - v případě uložení duše mimo tělo můžou zabránit vůbec zabití oné osoby, dokud schránka s duší existuje, a jediný způsob, jak ji zabít, je zničit schránku, případně zničení schránky umožní zabití oné osoby, nebo jako v případě viteálů fungují při zničení těla jako způsob, jak žít dál, a to buď tím, že se schránka změní na nové tělo nebo umožní přežívání části oné osoby a posednutí někoho jiného. Z nejznámějších postav, které si takto snažily prodloužit život, lze jmenovat kouzelníka Rasputina z pohádky Anastázie, temného pána Arawna a čaroděje Mordu v sérii Kroniky Prydainu, Davyho Jonese v sérii Piráti z Karibiku, postavy v hororové sérii s panenkou Chuckym nebo v určitém smyslu Saurona z Pána prstenů. A samozřejmě se tento prvek často vyskytuje i v mytologiích a náboženstvích různých kultur.