Deník Toma Raddla

zdroj

Kdysi to býval prázdný deník zakoupený v mudlovském obchodě na Vauxhall Road v Londýně. A prázdný také na první pohled zůstal, neboť Tom Rojvol Raddle do něj víc než své jméno nikdy nenapsal. Jenže ho někdy v roce 1943, když navštěvoval šestý ročník Bradavické školy čar a kouzel, přeměnil na viteál, první, jaký kdy udělal (a jediný, jaký kdy získal legálně), a zároveň na velmi zajímavou zbraň.

Nejdřív by nemusela Tomova, respektive Voldemortova volba dávat příliš smysl. Pro své viteály vždy volil nějaké cenné a pro kouzelníky důležité artefakty a obyčejný, mudly vyrobený deník nezněl dostatečně honosně. Jenže právě tento deník byl důkazem, že je Zmijozelovým dědicem, neboť právě informace spojené se svým původem a Zmijozelovým netvorem do něj kouzelně zanesl, a tak ho nejspíš považoval za důležitý.

Když byl totiž v pátém ročníku, našel Zmijozelovu tajemnou komnatu a využil své zděděné schopnosti mluvit hadím jazykem k jejímu otevření. Poté i k poroučení baziliškovi k teroru školy a lovu mudlorozených studentů, až nakonec zavraždil havraspárskou studnetku Uršulu Warrenovou. Právě její vraždu použil k přetvoření deníku na viteál, když do něj uzamkl kousek své duše, jenž se při jejím zabití odlomil. Jenomže po Uršulině smrti se ocitla škola v existenčním ohrožení a navíc měl vůči Tomovi jisté podezření profesor Albus Brumbál. Tom tak pochopil, že otevírat komnatu už není bezpečné, a že pokud nepředhodí odpovědným místům nějakého viníka, už nikdy se do své milované školy nepodívá. Obvinil proto Rubeuse Hagrida a jeho mazlíčka - akromantuli Aragoga, vysloužil si metál za zvláštní služby škole a své útoky proti studnetům z mudlovským rodin odložil na později - zaplnil deník dalšími kouzly, aby mohl v budoucnosti pomoci s otevřením komnaty, i kdyby to už nemohl udělat on sám.

Navíc v následujícím roce vyzpovídal profesora lektvarů Horácia Křiklana ohledně stvoření několika viteálů, začal se domnívat, že je opravdu možné vyrobit jich více, a tak se i rozhodl, že deník může použít jako zbraň. Bude-li mít viteálů několik, nemusí se o jeden tolik obávat. Nehledě na fakt, že předpokládal, že ho nikdo nedokáže zničit.

V průběhu první kouzelnické války pak svěřil, již jako lord Voldemort, deník smrtijedovi Luciusi Malfoyovi. Pravděpodobně se mu svěřil, jaký účel ve vztahu k Bradavicícm má deník mít, ale nikdy mu neřekl, co ukrývá doopravdy. Lucius jen věřil, že je nějak očarovaný. A protože Voldemort padl předtím, než mohl svůj záměr s očištěním školy znovu uskutečnit, deník se ocitl zcela v moci Luciuse. A ten ho podstrčil v Krucáncích a kaňourech Ginny Weasleyové nastupující do Bradavic, neboť doufal, že snadno zabije tři mouchy jednou ranou. Sabotuje Ginnyina otce, když jeho dceru spojí s takto černomagickým předmětem, očistí školu od nenáviděných mudlorozených a zbaví se nebezpečného artefaktu usvědčujícího ho ze spojení s Voldemortem.

Nutno podotknout, že mu to téměř vyšlo. Ginny totiž začala deník, aniž by přemýšlela nad tím, zda se k ní nedostal nějak podezřele, používat. Svěřovala se mu se svými nejhlubšími pocity a tajemstvími včetně obdivu k Harrym Potterovi. A co víc, deník jí začal odpovídat. Byl na ni milý, trpělivě ji poslouchal, udílel jí rady. A Ginny netušila, že Tom Rojvol Raddle, jehož jméno nejspíš musela v deníku najít a jak se jí možná i představil, není obyčejné jméno. Možná si dokonce myslela, že jde jen o kouzlo a žádná skutečná osoba za deníkem vůbec nestojí. Proto se mu plně otevřela a úlomek Voldemortovy duše v deníku se na ní a jejích emocích začal živit, až zesílil natolik, že ji posedl.

Poté už je celkem dobře známo, co se stalo. Přinutil Ginny otevřít tajemnou komnatu, když mohl přebírat kontrolu nad její myslí, psát děsivé vzkazy po zdech, vypustit baziliška, uškrtit školní kohouty, aniž by si vůbec byla vědoma toho, co dělá. Toto posednutí jí dokonce umožnilo mluvit hadím jazykem, aniž by ho sama znala. Hned několikrát tak mohl v Bradavicích opět zaútočit netvor a zkamenět paní Norrisovou, Colina Creeveyho, Justina Finch-Fletchleyho, skoro bezhlavého Nicka, Hermionu Grangerovou a Penelope Clearwaterovou.

zdroj

Ginny si později uvědomila, že s ní není něco v pořádku, a pojala podezření, že ji k tomu žene deník. Pokusila se ho proto zbavit a spláchla ho do záchodu. Jenže si k tomu bohužel vybrala umývárnu Ufňukané Uršuly, která se smrtelně urazila, když jí deník prolétl hlavou zatímco jako duch seděla uvnitř mísy, umývárnu vytopila a deník vyplavila. A protože ho nejspíš Voldemort opatřil určitými ochrannými kouzly, voda ho nijak nepoškodila. Harry pak spolu s Ronem Weasleym snadno narazil na mokrou podlahu, která je zavedla do vytopené umývárny, kde deník našel.

Do té doby, když spolu s Ronem a Hermionou útoky vyšetřoval, podezříval Draca Malfoye, jenž otevřeně kritizoval přijímání studentů z mudlovských rodin. Dokonce použil mnoholičný lektvar, aby mohli s Ronem Draca špehovat a vyzpovídat, ale zjistili, že o útocích neví víc než oni. Nejspíš mu otec neřekl nic ani o deníku samotném. Ponechal si proto deník, jelikož ve světle těchto informací mu nebezpečný ani podezřelý nepřišel, a když stejně jako Ginny zjistil, že mu deník odpovídá, když do něj píše, vytáhl z Raddla, o němž netušil, že se později stal Voldemortem, několik detailů ohledně prvního otevření tajemné komnaty. I když zavádějících.

Ginny si ovšem při jednom incidentu, při němž Harrymu na chodbě praskla školní brašna a vysypal se z ní její obsah, všimla, že je deník právě u Harryho, a ukradla mu ho. Bála se, že Raddle by mu mohl říct o jejích pocitech - a možná se mohla i bát toho, aby deník neměl na Harryho stejný vliv, jako na ni. Akorát, že krátce na to se stala pohřešovanou, když byla nejdřív donucena napsat na zeď výhružku svému vlastnímu životu a potom se zavřít v tajemné komnatě. Hermioně sice došlo, že tou stvůrou terorizující školu musí být bazilišek, a dokázala tuto informaci předat Harrymu a Ronovi i přesto, že už byla zkamenělá, jenže i tak mohlo být pro Ginny i pro odstranění nebezpečí deníku pozdě.

Harry se proto s Ronem a velmi neochotným profesorem Zlatoslavem Lockhartem vrátil do Uršuliny umývárny, našel a pomocí hadího jazyka otevřel vchod do tajemné komnaty a vstoupil do tunelu pod školou. Jenže Lockhart nikdy neměl v plánu doopravdy s baziliškem bojovat. Jen ve své pýše předstíral, že je toho schopen a neohroženě se proti němu vydává. Místo toho na oba chlapce zaútočil Rovnou hůlkou s úmyslem vymazat jim paměť a předstírat, že i teď se zachoval jako hrdina. Ovšem Ronova hůlka byla zlomená a fungovala špatně, takže připravila o paměť Lockharta. Zároveň s tím způsobila sesuv stropu v tunelu a dál, přímo do komnaty, mohl pokračovat jen Harry.

Uvnitř pak našel Ginny v bezvědomí a vedle ní Toma Raddla, který z ní vysál dost síly na to, aby se téměř kompletně zhmotnil. Odhalil tak Harrymu část podstaty deníku - zatajil, že jde o viteál, ale tvrdil, že jde o vzpomínku jeho mladšího já, kterou v deníku zamkl, právě proto, aby mohl vypustit baziliška v době, kdy už do školy nebude mít přístup. A prozradil i, že původní Tom Rojovl Raddle si podle jednoduché přesmyčky tohoto jména začal říkat Já lord Voldemort. Samozřejmě však nepotřeboval, aby Ginny nebo Harry přežili, takže na Harryho poštval baziliška, ale ten ho s pomocí Brumbálova fénixe Fawkese a meče Godrika Nebelvíra porazil, vytrhl mu jeden z jedovatých zubů a bodl s ním do deníku. Síla baziliškova jedu tak zničila deník coby viteál a už téměř hmotné vtělení Raddla zmizelo spolu s úlomkem Voldemortovy duše. I když tuto událost ve filmovém zpracování doprovází nesrovnalost - ve druhém filmu je v deníku na přední straně roztřepená díra, v šestém filmu, když Brumbál Harrymu deník opět ukáže, v něm je mnohem větší, čistý a kompletní otvor. Není přitom vysvětleno, zda baziliškův jed mohl časem deník nějak rozleptat, nebo zda jde o chybu.

Vysvětleno už však bylo, a to Brumbálem, že vzpomínka by nemohla nikoho posednout a přijmout fyzickou podobu, takže Raddle Harrymu o podstatě deníku vlastně lhal. Ale podezření, že jde o viteál, a vůbec skutečnost, že viteály existují, s Harrym sdílel až v šestém díle.

zdroj

Tehdy však ještě nebyl zvláštní důvod pospíchat. Voldemort si totiž nebyl vědom jeho zničení, a to ani v knižní ani ve filmové verzi, v níž nějaké spojení s úlomky duše měl. V knize totiž toto pouto už ztratil a v obou verzích dlel toho času v nehmotné podobě méně než ducha, takže si nic uvědomit nemohl. Teprve když po svém návratu konfrontoval Luciuse, zjistil pravdu. A přestože sám rozhodl, že deník by mohl použít spíš jako zbraň než pouhou bezpečnou schránku, rozčílil se, zvláště proto, že Lucius s ním svůj plán nekonzultoval a jeho provedením se snažil naplnit vlastní cíle - ochránit sebe a zničit Weasleyovy a Brumbálovu pověst. Na takových maličkostech přitom Voldemortovi nezáleželo. Právě to byl jeden z důvodů, proč Voldemort přestal Malfoyovým věřit a proč nakonec Luciuse krutě trestal.

Nicméně, co se stalo, už nemohl zvrátit, viteál byl zničen a z deníku se opět stal naprosto bezpečný a bezcenný předmět, který kvůli díře už nemohl ani ničemu sloužit. Proto ho Harry mohl klidně použít jako lest, pomocí níž dostal na svobodu nešťastného domácího skřítka Malfoyových Dobbyho. Ve filmu do něj totiž zavřel svou slizem nasáklou ponožku, v knize naopak zabalil deník do své ponožky, a v obou případech ho vrátil Luciusi, který se snažil tvářit, že s ním nemá nic společného, a tak ho vrazil Dobbymu. Neuvědomil si přitom, že mu tím krom deníku dává i onu ponožku, a přitom jakmile domácí skřítek dostane od svých pánů něco na sebe, je propuštěn ze služby.

Stále ovšem není příliš dobře známo, co ze schopností deníku bylo výsledkem přeměny na viteál a co Voldemortovým dílem. Medailon Salazara Zmijozela měl negativní emocionální i fyzický vliv na ty, kdo ho nosili, a byl schopný pokusit se někoho uškrtit, což je obojí přičítáno úlomku duše a obrannému mechanismu viteálů, nikoli ochranným kouzlům. Prsten Rojvola Gaunta zase Voldemort proklel ošklivou kletbou se smrtelnými následky. Zda ale použil silná zaklínadla k ochraně deníku před úmyslným zničením, nikdy nebylo vysvětleno. Nejspíš nějaká použít musel, protože když ho Ginny hodila do záchodu, voda mu, jak už bylo zmíněno, nijak neublížila. Nebo když se rozbila Harryho lahvička s inkoustem a potřísnila všechny knihy v jeho brašně, deník zůstal netknutý. Ale dále ještě umožňoval tomu, kdo do něj psal, komunikovat s částí duše šestnáctiletého Toma Raddla, mohl dokonce někoho přenést do říše vzpomínek podobně jako myslánka a hlavně byl schopen vysávat životní sílu z toho, kdo ho používal, a předávat ji úlomku Raddlovy duše, dokonce natolik, že by dokázal vytvořit fyzické tělo. A čím víc se majitel deníku sblížil s viteálem, tím silnější vliv na něj měl. Kolik z toho je ale vlastnost viteálu a kolik byla opatření zajištěná Voldemortem přitom není zřejmé.