Vlkodlak

zdroj

Vlkodlaci jsou jedni z nejrozšířenějších fantastických tvorů (dokonce i tvorů založených na určité historii a realitě), a proto není od věci, že se v Harrym Potterovi, na rozdíl od upírů, vyskytují v hojné míře.

Jsou to zde kouzelníci, kteří byli napadeni a pokousáni jiným vlkodlakem. Opět není jasné, zda se vlkodlakem může stát i mudla, ale Rowlingová v knihách nezdokumentovala žádný případ, kdy by mudla útok přežil. Každý úplněk jsou stejně jako ve všech bájích souzeni měnit se do vlkodlačí podoby, zapomenout na své lidské já a toužit po lovu a mase. Nemění se však do pouhé podoby vlka, jak tomu je v jiných příbězích, ale do mnohem hrůzostrašnějšího a znetvořenějšího monstra. (I když ve filmu nepůsobil vlkodlak v podobě přerostlé čivavy z koncentráku příliš vlkodlačsky. Především mu chyběla srst.) Jsou to tedy osoby ve své lidské podobě a zvířata v oné vlčí, a protože jsou tak děsiví a nebezpeční, jsou považováni za stvoření zla.

Na finální fyzické podobě však zase tolik nezáleží, protože nejdůležitější je, že vlkodlak se o úplňku neovládá a nemá své lidské vědomí. Je tedy schopen lovit zvířata, ale i zabíjet lidi, včetně svých blízkých. Ale už před nástupem úplňku je jeho nastávající proměna znát, neboť trpí úzkostnými a nepříjemnými stavy, kdy se ještě snaží potlačit vlka, dokud to nebude nemožné.

zdroj

To je tedy hlavní důvod, proč jsou vlkodlaci vyděděnci na okraji společnosti. Existuje reálné nebezpečí, že svou kletbou nakazí ostatní, že je při úplňku zabijí, nebo že jim ublíží. A především drtivá většina nakažených lidí přijme svou roli na okraji a stanou se zlými a egoistickými čaroději, kteří hledí jen na svůj prospěch ze dne na den. Tím především se v průběhu doby vlkodlaci vyselektovali a upevnili nenávist a odtažitost ostatních kouzelníků a i své vlastní opovrhování těmi "normálními". Proto rozhodně není výjimkou, když se přidají na stranu zla, třeba k lordu Voldemortovi, ačkoli jako kříženci mezi různými druhy nikdy nejsou přijati za plnohodnotné smrtijedy. Je to vidět i na tom, že nejvýše postavený vlkodlak mezi smrtijedy, Fenrir Šedohřbet, nikdy nedosáhl až na znamení zla a jeho odměnou je vraždění mudlů a mudlovských čarodějů.

Existují však i vlkodlaci, kteří se pokouší začlenit zpátky. Jsou to především ti, kterých se po nakažení jejich rodina a okolí nezřekli a oni tak nepadli do pochybné tlupy těch, co se i bez úplňku dobrovolně chovají krvelačně a otevřeně se staví ke své zvířecí části. Pro takové existuje i lektvar, který jejich úplňkové utrpení mírní. Připravit vlkodlačí lektvar však není vůbec jednoduché. Dělal to Severus Snape, když do Bradavic na místo učitele nastoupil Remus Lupin, a nepochybně existuje ještě několik odborníků, kteří ho dokáží připravit. Není o nich ale nic blíže známo a ani není jisté, jestli po odchodu ze školy Lupin dál mohl lektvar brát. Protože je to lektvar na potlačení jedné z částí osobnosti, je i velmi nebezpečný a chyba při přípravě může způsobit velké problémy, je možné, že už ho nikdo z Lupinova okolí, především v posledních letech života, nedokázal připravit.

Právě tito dva výše zmínění vlkodlaci byli výrazní zástupci tohoto druhu magických tvorů v knihách i filmech.

Poprvé se objevil vlkodlak ve třetím díle, právě v podobě Remuse Lupina, učitele obrany proti černé  magii, jedné z mála výjimek vlkodlačí komunity, která nevzdala život s kouzelníky. Prakticky celý díl se Severus Snape a trochu i Rowlingová snažili navést ostatní ke zjištění, co je Lupin opravdu zač, ale otevřeně se to podařilo až na konci, kdy se po setkání se Siriusem Blackem v Chroptící chýši proměnil a nechtěně tak zavinil opětovný útěk pravého zrádce Potterových Petera Pettigrewa a nemožnost očištění Siriusova jména. Také se tam dozvídáme, že se vlkodlakem stal už v dětství a právě tato chýše mu ve školních letech sloužila jako úkryt při úplňku. Zároveň byl důvodem, proč se z Jamese Pottera, Siriuse Blacka a Petera Pettigrewa stali zvěromágové, neboť s jinými zvířaty může vlkodlak existovat bez nutnosti útočit na ně nebo je zabít, což u lidí není možné.

zdroj

Další Remusovo působení už bylo, co se vlkodlaka týče, jen velmi strohé, například když Harrymu Potterovi vysvětloval problematiku vlkodlačí komunity a majoritní společnosti a své složité postavení mezi oběma stranami, nebo když se snažil poradit co dál po útoku Šedohřbeta na Billa Weasleyho. Asi poslední vlkodlačí intervence přišla ve chvíli otěhotnění jeho manželky Tonksové, kdy se objevily obavy, aby jejich dítě netrpělo jeho kletbou.

Fenrir Šedohřbet, pravý opak Remuse Lupina, plně neuznaný smrtijed, vrah a násilník, co svou divokost využíval a napadal lidi i bez vlkodlačí podoby, strůjce Lupinova prokletí - vlkodlak, který ho v dětství pokousal, se objevoval ještě méně. Nejvýrazněji asi v dílech, kdy se odehrávaly bitvy se smrtijedy, kterých se účastnil, hlavně v šestém díle, když zranil Billa Weasleyho, a v sedmém díle v poslední bitvě, kdy pravděpodobně zavraždil Levanduli Brownovou. Také byl jedním z lapků, kteří chytili Harryho, Rona Weasleyho, Hermionu Grangerovou, Griphooka a Deana Thomase v lese (ve filmu to bylo trochu jinak) a přivedli je do sídla Malfoyových s cílem ponechat si drahý Nebelvírův meč.

Fenrir navíc vynikal i schopností ovládat se i ve vlkodlačí podobě, za což patrně mohl díky mnohem většímu sepětí sám se sebou a sebeuznáním a úmyslně si tak vybíral cíle útoků při úplňku. Nejčastěji tak činil v blízkosti malých dětí, což byly jeho nejoblíbenější oběti.

zdroj

Jak už bylo zmíněno, oba tito kouzelníci, stejně jako celý jejich druh v Harrym Potterovi, vychází z velmi starých a neustále podávaných a modernizovaných pověstí o vlkodlacích. Tyto pověsti procházejí celým světem v různých podobách, kdy vlkodlaci vypadají jinak, chovají se jinak, ale ve všech jsou to z části zvířata a mají i svůj reálný základ. Samozřejmě jako základ se nemůžou brát středověké zkazky, kdy pro mnoho lidí byla nestvůra i obyčejný pes s prašivinou. Ale úplný původ vlkodlaků nepochybně lze spatřovat v několika lidských nemocech. Jednou z nich je určitě nadměrné ochlupení, hypertrichóza, nebo klinická lykantropie, kdy se jedná o psychické onemocnění, při němž jsou lidé přesvědčeni, že jsou vlkodlaci a děje se s nimi něco nenormálního, jednou z příčin může být i vzteklina přenesená na člověka. A nejvíce k různým představám přispělo i množství nejrůznějších deformací těla, nádorů a genetických vad spojených s mentální retardací či jinou agresivní duševní poruchou, kdy daný jedinec skončil vypovězený ze společnosti a často byl nucen pro své přežití chovat se jako zvíře.

zdroj