Fideliovo zaklínadlo

zdroj

Fideliovo zaklínadlo (Fidelius Charm) je velice komplexní kouzelná formule pro ukrytí tajemství uvnitř duše žijícího člověka, jenž se stává strážcem tajemstvím. Není sice známo konkrétní formule, ale každý ví, že je velmi obtížná, mnohostranná a mocná, a jakákoli informace, kterou pomocí ní ukryjí, z ní činí neodhalitelnou, a pokud jí ukryjí člověka nebo dům, je náhle neviditelný, nedotknutelný, nezakreslitelný a zvukotěsný. A protože taková opatření jsou potřeba od doby, kdy se kouzelníci musí chránit, patří k jedněm z nejstarodávnějších. Ostatně už rozbor jeho názvu značí, že jde o něco naprosto spolehlivého, neboť fidelis je latinsky spolehlivý a důvěryhodný a fidelius druhý stupeň.  Tedy... Spolehlivější kouzlo. Potřeba k němu je však víc než jen hůlka a schopnosti.

Jakmile se totiž provede prvotní kouzlo a daná věc nebo osoba se zahalí do tajemství, je potřeba vybrat jednu nebo více osob, z nichž se stane strážce tajemství a do jejichž duše se informace  o tajemství uzamkne. Neví se, jestli existuje horní limit, ale musí být minimálně jeden a roste-li počet strážců, snižuje se účinnost zaklínadla a zvyšuje se nebezpečí prozrazení. Stejně tak nikdy nebyla řečena jakákoli kritéria pro volbu a vypadá to, že může jít o kohokoli, kdo je ovšem schopný tajemství odhalit, pokud si to bude přát. Proto kouzelníci jednoduše nepoužívají bytosti nemluvící lidským jazykem nebo třeba vždy poslušné domácí skřítky, u kterých by tak závažný příkaz vysoce převážil svobodnou vůli a oni by nikdy nebyli schopni s tajemstvím svobodně nakládat. Nebezpečí tu ovšem číhá ve skutečnosti, že jakmile strážce zemře, všichni, kterým tajemství prozradil, se stávají novými strážci. A naopak, když se rozhodne neodhalit informaci nikomu, odejde s ním navždy. Což je změna oproti původnímu úmyslu autorky, totiž že pokud strážce zemře, kdokoli, kdo znal tajemství, ho sice zná dál, ale nikdy nebude schopný prozradit ho dalším lidem - to nakonec změnila, aby především v posledních dílech mohla dál pracovat s domem na Grimmauldově náměstí.

Takže zatímco strážcem tajemství může být nejspíš kdokoli, kdo umí mluvit, jeho odhalení se řídí mnohem přísnějšími pravidly. Jakmile bylo uzavřeno v nitru strážce, existuje jen jediný způsob, jak ho zjistit, a to, že ho strážce přímo prozradí. Musí tak učinit dobrovolně (alespoň nikdo ze smrtijedů nebo jiných temných čarodějů nikdy nezkoušel veritasérum, kouzlo legilimens nebo kletbu imperius) a buď ústně nebo písemně, nebo možná může střeženou informaci nějakým způsobem ukázat, jako se stalo v sedmém díle, když Hermiona Grangerová omylem přemístila Yaxleyho při útěku z ministerstva do domu na Grimmauldově náměstí. Ovšem tajemství se neprozradí ihned, jakmile ho primární strážce sdělí. Dál bude skryté, dokud dotyčný na obdrženou informaci nezačne myslet - teprve v tu chvíli se mu samo odhalí. Například Alastor Moody dal v pátém díle Harrymu Potterovi pergamen s Brumbálovými instrukcemi, kde se nachází sídlo Fénixova řádu, a v tu chvíli se ještě nestalo nic. Harry totiž nejdřív musel na adresu pomyslet a zapamatovat si ji a teprve potom se před ním zjevilo číslo 12 a on mohl vejít.

zdroj

Lidé, kterým byla informace takto odhalena, se pak stávají sekundárními strážci a nejsou schopni předat ji dál, ani kdyby chtěli. A stejně tak nemůže fungovat ani náhoda. Když například někdo pomocí fideliova zaklínadla skryje svou pozici, tak i kdyby se jiná osoba dostala k onomu místu, nebyla by schopna ho rozpoznat a spatřit kohokoli, kdo se pod ním ukrývá, jak pravil profesor Kratiknot, ani kdyby tiskla obličej k oknu do obýváku. (Nehledě na to, že i na okno by musela narazit náhodou, protože i kdyby věděla, že někde v těch místech stojí zaklínadlem chráněný dům, nemohla by ho ani nahmatat.)

Je sice možné, aby se někdo další z jiných zdrojů obecně dozvěděl, kde jsou lidé a místa chráněna fideliovým zaklínadlem, například mohl znát město nebo ulici, ale jedině strážce mohl odhalit konkrétní lokaci a učinit ji zjistitelnou. To podporuje i fakt, že smrtijedi věděli, že existuje a kde je dům Siriuse Blacka, dokonce hlídkovali na Grimmauldově náměstí, sledovali mezeru mezi čísly 11 a 13, ale číslo 12 pro ně bylo neviditelné, a i kdyby se pokusili do mezery vkročit nebo dům nahmatat, nemohlo se to stát, dokud nebyli do tajemství zasvěceni oním osudným přesmítěním. Toto alternativní porozumění slovu "odhalit" navíc činí možnou spoustu sporných věcí - třeba jak mohl Brumbál okamžitě vědět, kam poslat Hagrida hledat Harryho po smrti jeho rodičů, i když do tajemství, kde se nachází dům Potterových, nikdy nebyl zasvěcen. Věděl totiž, že žijí v Godrikově dole, tato informace v jeho paměti zůstávala i po použití fideliova zaklínadla, a tak stačilo Hagrida nasměrovat do správné vesničky.

Lze tedy očekávat, že především během první a druhé kouzelnické války bylo hojně používáno a jeho relativně bohaté příklady najdeme i v knihách. Úplně první fideliovo zaklínadlo, o němž se kdy objevila zmínka, bylo použito na ochranu Jamese, Lily a Harryho Potterových před Voldemortem v jejich domově v Godrikově dole. Ukrývalo jejich adresu, tedy jejich dům, a vytvořil ho Brumbál, ovšem nestal se jeho strážcem (z toho také vyplývá, že strážce a ten, kdo zaklínadlo provede, vůbec nemusí být jedna a ta samá osoba). Potterovi jeho nabídku totiž odmítli a dali přednost přátelům, což se stalo jejich smrtelnou chybou. Původně se měl strážcem tajemství jejich pobytu stát Sirius Black, ale ten je na poslední chvíli přesvědčil, aby vybrali Petera Pettigrewa, protože by měl být méně zřejmou volbou pro případ, že by je někdo dopadl. Jenže Pettigrew je zradil Voldemortovi, a ten tak bez problémů mohl vtrhnout do domu Potterových a zavraždit je.

Podruhé Brumbál kouzlo použil právě na skrytí základny Fénixova řádu na Grimmauldově náměstí 12. Tento dům kdysi obývaný předky Siriuse Blacka přímo přetékal různými bezpečnostními opatřeními a fideliovo zaklínadlo například neovlivnilo jeho nezakreslitelnost, o kterou se postaral už Siriusův otec. Ale fungovalo perfektně, protože každý z členů řádu musel být s přesnou lokací domu obeznámen Brumbálem, jinak místo něj viděl jen úzkou mezeru mezi vedlejšími domy. Když byl ale Brumbál zabit, všichni členové řádu se automaticky stali primárními strážci, tedy i nedůvěryhodný Severus Snape, a tak řád své sídlo opustil. Ovšem Snape nejspíš řád nikdy nezradil, protože teoreticky měl být schopen říct smrtijedům, kde číslo 12 je. Zůstává však otázkou, jestli si Snape zvolil mlčení, nebo nebyl schopen nic prozradit kvůli jazykolamné kletbě, kterou na něj uvalil Moody.

Pravděpodobně i značně děravě přitom vypadají obě možnosti. Pokud by Snape "jen" nechtěl mluvit, Voldemort by mu přestal důvěřovat, protože musel vědět, že jako jeho špeh v řadách řádu uvnitř domu byl. A protože by mučením nic nezískal - prozradit cokoli kvůli mučení není svobodná volba - věděl by, že mu Snape není tak oddaný, a zabil by ho mnohem dřív. (Leda by pro něj už předem chystal nějaké větší finále, jakého jsme se v sedmém díle dočkali, ale nezní uvěřitelně, že by ho rok nechal žít, spravovat pro něj Bradavice a vědět, že se rozhodl zadržovat tak zásadní informaci.) A druhá možnost, tedy jazykolamná kletba, zase znamená, že by Moody Snapea úplně zneschopnil promluvit o tajemství, přičemž podmínka pro strážce je, aby o něm mluvit mohl. Leda by stále mohl psát nebo do domu někoho přivést, ale to by opět kolidovalo s dírou v první teorii, protože to nikdy neudělal, nebo to nezbytnou podmínkou nakonec není, a pak zase není jasné, proč kouzelníci nikdy nevolí jako strážce bytosti, které nic prozradit nemůžou.

(Já osobně si myslím, že to zní jako nejlepší možnost - že schopnost prozradit tajemství opravdu není esenciální, ale pochází pouze z logické volby. Vždy se dá očekávat, že bude nutné do tajemství zahrnout alespoň jednu další osobu, například zajistit někomu dalšímu přístup do ukrytého domu, nebo pomoc, a pokud by strážcem byla pouze bytost, která není schopna toto umožnit, situace by se stala bezvýchodnou.)

zdroj

Zaklínadla uvaleného na číslo 12 na Grimmauldově náměstí nicméně o něco později ještě využívali Harry Potter, Ron Weasley a Hermiona Grangerová. V sedmém díle během svého putování za viteály v době před vloupáním na ministerstvo kouzel využívali dům, protože zjistili, že fideliovo zaklínadlo stále funguje i na smrtijedy. Po Brumbálově smrti a poté, co Harry dům zdědil, si totiž začali být jeho existence vědomi a hlídkovali na náměstí, avšak neměli šanci vůbec ho spatřit. Trio z něj vycházelo ven, ale vždy se pečlivě přemisťovali zpátky na nejvyšší schod pod neviditelným pláštěm, a tak smrijedům stále unikali.

Pouze po samotném vloupání při útěku z ministerstva Yaxley popadl Hermionu ve chvíli, kdy se snažila s Harrym a Ronem přemístit zpátky, a ona ho nestihla setřást dřív, než se ocitli uvnitř domu. Trio pak v další vteřině dům opustilo a přemístilo se jinam, ale je dost možné, že už bylo pozdě. Neví se totiž, jestli tím opravdu z Yaxleyho udělali druhotného strážce, a i kdyby, jestli to něco nutně znamenalo. Jednak není známo, jestli doopravdy zjistil lokaci čísla 12, totiž jestli vůbec pochopil, kam ho Hermiona vzala. Pokud totiž zaklínadlo nenarušili, jednoduše mohl najednou z domu vypadnout, nebýt si vědom, co se stalo, a nemusel být nutně schopen najít ho znovu, a pokud ho narušili, oni jako primární strážci z něj tímto měli udělat sekundárního a Yaxley by tak stejně nemohl jeho tajemství prozradit nikomu dalšímu. Ovšem bylo by velmi riskantní to zjišťovat, a tak je pochopitelné, že trio raději zmizelo.

Ještě předtím však Harry a Hermiona dokázali, že fideliovo zaklínadlo činilo dům také odolným proti tabu uvaleným na Voldemortovo jméno po pádu ministerstva. Několikrát, nevědomi si tabu, totiž vyslovili Voldemortovo jméno bez toho, aby se zaklínadlo zlomilo, ačkoli právě toto mělo prolomit všechna obranná kouzla a umožnit smrtijedům a lapkům najít kohokoli, kdo to vysloví.

A poslední známé použití fideliova zaklínadla se pak týká přímo rodiny Weasleyových - Bill Weasley použil toto zaklínadlo na ukrytí svého a Fleuřina domova v Lasturové vile na pobřeží a Artur Weasley zase na ukrytí pobytu jeho rodiny u tetičky Muriel. Jenže ani to se neobešlo bez určitých nejasností.

Když totiž museli Weasleyovi opustit Doupě a ukrývat se u tetičky Muriel, byl strážcem tajemství jejich pobytu Artur a přesto Bill prozradil triu, kde jsou. A podobně to bylo i s jeho vlastním zaklínadlem - když byli Harry a Ron zamčení ve sklepě Malfoyových a na pomoc jim přišel Dobby, Ron mu řekl, kam je má přenést, a ten to také udělal. Dostal je přímo do Lasturové vily, jejímž strážcem tajemství však byl Bill.

I k vyplnění těchto děr existují určité teorie. Je totiž možné, že Bill i Artur byli oba primární strážci úkrytu u Muriel, a tak to mohl Bill prozradit, a že z Rona se stal další strážce pro Lasturovou vilu, takže tam mohl navést své přátele. To ostatně nikde nebylo vyvráceno. Ale pravděpodobnější je, že dokud se v Lasturové vile neobjevili vězni Malfoyových, nebyli Bill ani Artur v bezprostředním nebezpečí, takže se fideliovým zaklínadlem ještě nechránili (stále měli za to, že si smrtijedi myslí, že Ron leží doma s těžkou nemocí, a tak je nemají jak přímo spojit s Harrym - proto třeba ještě dlouho po pádu ministerstva oba chodili do práce).

A další variantou je stará známá skřítčí magie, která funguje jinak než kouzelnická. Domácí skřítkové jsou třeba schopni přemisťovat se do Bradavic nebo jiných chráněných domů, a tak bylo možné, že když Ron Dobbymu řekl, aby vzal vězně do Lasturové vily jeho bratra, o které věděl, že existuje bez ohledu na možné fideliovo zaklínadlo, Dobby neměl problém ji najít a dostat se dovnitř. Ovšem pak vyvstává možnost, že pokud by fideliovo zaklínadlo neplatilo na domácí skřítky, mohl by jim kdokoli přikázat, aby se vloupali kamkoli, a bezpečnost a účinnost zaklínadla by to opět výrazně oslabovalo.

Ale ať se nakonec nejasnosti řeší jakkoli a i když určité bezpečnostní trhliny určitě existují, stále znovu se ukazuje, že fideliovo zaklínadlo lze považovat za osvědčenou techniku ochrany života před nebezpečím hrozícím ze strany jiných kouzelníků.