Krásné zakončení celé povídky. Tady se dovíme, jak to se všemi dopadlo. Jistě, není to zrovna veselé, ale žádný šťastný konec nemůže být úplně veselý a i malá jiskra naděje a štěstí je dostatek.
Podzimní počasí toho roku přišlo nějak znenadání.
Postával u přeplněného pultu hostince U Tří košťat a skrz zamlžené okenice sledoval spadlé listí poletující v prudkém větru.
Na malý okamžik si dovolil zavřít oči a ohlédnout se zpět do minulosti.
********************
Procházel potemnělou Velkou síní, jejíž okna byla roztříštěná a střepy se válely po podlaze jako třpytivé kapky slz, které stékaly přítomným po tváři a zanechávaly ve vrstvě špíny a prachu klikaté cestičky.
Všude kolem sebe slyšel srdcervoucí nářky a v hlavě se mu stále rozléhal onen děsivý šeptavý hlas.
Pevně stiskl ve zkrvácených dlaních hůlku a pomalým krokem se vydal napříč síní, hledaje své přátele.
Srdce mu několikrát vynechalo, když spatřil jednoho svého nebelvírského spolužáka Colina ležet s očima otevřenýma a prázdně hledícíma do nekonečna.
Někde v dálce zahlédl Lenku a tělem mu projela křečovitá bolest, když si uvědomil, že v její tváři se ztratila známá nadpozemská přízračnost a odhodlání, které dokázaly ostatním vykouzlit na tváři úsměv.
Zkroušeně pokračoval dál.
Když spatřil jakousi matku, vzlykat nad tělem svého syna, uvědomil si, jak by se asi cítili jeho rodiče, kdyby tady zahynul.
Jak se budou cítit.
Protože válka o Bradavice ještě zdaleka neskončila.
Moc dobře si pamatoval, jak si po dlouhých dnech, strávených u jeho rodičů, v bezpečí a pohodlí, uvědomil, že to nebyl konec jeho cesty.
Nemohl zůstat bokem a jen přihlížet, jak ostatní umírají.
Ne po tom, co si v posledních měsících prožil.
Ať už chtěl, nebo ne, za tu dobu neskutečným způsobem dospěl.
Nevěděl, jestli to bylo dílo Lovce, sourozenců Brada a Jasmine, nebo snad i sester Ewellových.
V každém případě, jakmile se doslech o bitvě, neváhal ani chvíli a i přes matčiny protesty se vydal na pomoc svým přátelům.
Nelitoval.
Smrt by si pro něj přišla tak jako tak.
On by se totiž nikdy na stranu Pána zla nepřidal.
A tak tady stál.
Rozhodnutý a smířený se svým osudem.
Lehce pootočil hlavu a ucítil bolestivé bodnutí.
Mezi střepy leželo nehybné Lovcovo tělo.
Z úst mu vytékal pramínek krve a zdálo se, že v poslední chvíli svého života se pokoušel ochránit dívku s dlouhými černými vlasy, ležící vedle něj.
Nicol.
I ona měla svou bledou tvář pokrytou otevřenými ranami, ale v jejích průzračně modrých očích se nyní zračil klid.
Zemřela jako hrdina v boji, vedle muže, kterého milovala.
Pokračoval dál, až našel v rohu místnosti Brada, držícího v náručí tělo své sestry.
Zdrceně k němu poklekl a už se ani nesnažil zastavit proud slz, který stékal po tváři.
Pozvedl hlavu a podíval se na Bradleyho.
Jejich oči se setkaly a on si uvědomil, že není jediný, kdo se za tu dobu změnil.
Měl pocit, že mu nyní Brad připomíná Lovce.
Zahleděl se na dlouhé jizvy na jeho tváři - trvalý následek jeho nedávného střetu s vlkodlakem za úplňku.
Otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale jeho přítel ho chraplavým hlasem přerušil.
"To už nezměníš. Nic z toho, co se stalo. A možná je to tak dobře. Tolik věcí se událo od té chvíle, co jsme se poprvé potkali ve vězení v Yaxleyho sídle. Změnili jsme se. Všichni. Ani jeden z nás už není tím, kým býval."
Přikývl.
Lehce odhrnul jeden dlouhý pramínek z Jasmininy tváře a připravil se na blížící se smrt.
Ta však nepřišla.
Nikdo v té chvíli totiž netušil, že jen pár hodin poté bude Lord Voldemort konečně definitivně poražen a kouzelnický svět se bude moci opět volně nadechnout.
**************
"Tady to máte. Čtyři máslové ležáky," ozval se mu u ucha hlas madame Rosmerty.
"Děkuji," zamumlal Jeremy a položil na pult několik stříbrných srpců.
Prodíral se zástupem bradavických studentů, kteří se konečně dočkali prvního výletu do Prasinek v tomto školním roce, až dorazil k malému stolku u okna, kde seděli jeho přátelé.
Položil svůj náklad na stůl a zazubil se na Alyson, která seděla vedle něj.
Všude kolem slyšel radostný smích, který téměř rok byl utichlý.
Pozvedl svou sklenici a jeho přátelé se k němu připojili.
Nemusel říkat, na co si připíjejí.
Všichni to až moc dobře věděli.
Ozvalo se několik tlumených ťuknutí.
Zhluboka se napil a s úsměvem na tváři se rozhlédl kolem sebe.
Konečně vše bylo tak, jak má být.
Žádné komentáře:
Okomentovat