Velmi nečekaný zvrat v celé povídce a zároveň předposlední kapitola.
Opravdu jsem nečekala, že se stane zrovna tohle všechno. Je to velmi překvapivé a i nadále zůstává mimořádně napínavé.
Victoria, která toto kouzlo, jež mělo zabránit jakémukoliv zvuku, aby se dostal z tohoto pokoje, poznala, se teď už neudržela a celá se roztřásla.
"Co po mě chcete?"zašeptala tiše, bledá strachy.
Bellatrix se k ní hrozivě otočila a pohrávala si při tom s hůlkou.
"Víte, velmi by mě zajímalo, jak zemřel Edward O'Brian,"pronesla lenivě.
"Nevím. Nejspíš ho zabil nějaký pomatenec,"zamumlala Victoria.
"Lžeš!"rozkřičela se Bellatrix.
"Vím, že v tom máš prsty. Vím to."
"Já-já opravdu nevím, má paní, o čem to mluvíte,"bránila se Ewellová.
"Ale ano. Abys věděla, ty malá odporná mrcho, on si byl tvé…nesnášenlivosti k němu velmi dobře vědom. A svěřil se mi s ní. To tys ho zabila, že ano."
"Má paní. Má paní já opravdu-"
"Crucio!"vyštěkla Bellatrix.
Victoria vykřikla.
Celé její tělo se zmítalo nepředstavitelnou bolestí, která nebrala konce.
Bellatrix jí s nataženou hůlkou jen tiše pozorovala a v tmavých očích jí to potěšeně jiskřilo.
Všichni čtyři společníci na sebe jen mlčky hleděli.
Jako první se ozval Bradley.
"Takže? Co bude dál?"zeptal se podrážděně.
"A jak to asi máme vědět?"vyštěkl na něj Jeremy.
"Tebe jsem se neptal,"opáčil Brad.
Lovec se na něj zachmuřeně podíval.
"Pokud se mě týče, já už mám vaši společnosti dost. Neschopní a k ničemu."
Jasmine se hořce usmála, raději však mlčela.
Zato její bratr v obličeji celý zrudl.
"Vážně? A co bych měl říkat já? Jsem na útěku s jedním z nejhledanějších psanců, který ani není schopen ocenit to, že jsme ho před pár měsíci dostali z Yaxleyho vily, kde by, nebýt nás, shnil navěky. A k tomu to dětsko-"
"Tím myslíš mě?"rozkřičel se pobouřeně Jeremy.
"Vidíš tady snad nějaké jiné?"zeptal se s nakrčeným obočím Bradley.
Jasmine nervózně přešlápla a hlasitě vykřikla, když Jeremy vytáhl svou hůlku a zamířil s ní na jejího bratra.
Ten se jen hlasitě rozesmál.
"A co mi s tím chceš udělat? Vypíchnout oko?"zeptal se pobaveně.
"Mám toho všeho dost,"zakřičel a ruka s hůlkou se mu třásla.
"Takže tady končím!"
"A kam chceš jít?"zeptal se ho pochmurně Lovec.
"To je jedno. Kamkoliv. Hlavně daleko od vás všech. Mám po krk vašich věčných hádek a urážek. Už to dále nevydržím."
"Jeremy,"zašeptala tiše Jasmine a položila mu chlácholivě ruku na rameno. Ten ji však setřásl.
"Sbohem,"zamumlal, když si strkal hůlku zpět do kapsy.
A pak, přestože se ještě nikdy nepřemisťoval sám a bylo to tudíž krajně nebezpečné, na to však ve vzteku nechtěl myslet, s hlasitým prásknutím zmizel.
Jasmine se po tvářích začaly koulet veliké slzy a Bradley se tvářil překvapeně.
Jediný Lovec se tiše zasmál.
"Ten kluk měl pravdu. Tohle nemá cenu. Bez vás se dokážu ukrýt snadněji."
A i on se poté, bez jakéhokoliv rozloučení, přemístil.
Oba sourozenci teď zůstali sami.
A ke svému vlastnímu překvapení si připadali opuštění a neskutečně zranitelní.
Jakýsi vnitřní hlas jim tiše našeptával, že tyhle dva pocity spolu velmi úzce souvisí.
Bellatrix Lestrangová hrdou chůzí sešla po schodech dolů. V té chvíli se Summer napřímila a tázavě na ni pohlédla.
Ballatrix jí však nevěnovala jediný pohled a bez jediného slova opustila Děravý kotel.
Summer se s přidušeným výkřikem rozběhla po schodech do druhého patra a rozrážela při tom všechny dveře, na které narazila.
Victorii našla až v posledním pokoji na konci chodby.
Ležela schoulená na zemi, oči měla zavřené, a ze rtů jí tekl pramínek krve.
"Vicky!"vykřikla zděšeně a vrhla se k ní k zemi.
Zatřásla s ní, ale nic se nestalo.
"Ne, to ne. Přece nemůžeš být mrtvá. Nesmíš být mrtvá,"šeptala zoufale.
Pak její sestra lehce pohnula víčky a nakonec otevřela svoje velké modré oči.
Nicol s úlevou vydechla, pak se však zatvářila zděšeně.
Ty oči…
Byla v nich jakási zvláštní mlha a hleděly do prázdna.
Victoria zhluboka dýchala, ale nevydala ze sebe ani hlásku.
A v její tváři se objevil zvláštní výraz.
Výraz bolesti a strachu.
Nicol věděla, co to znamená. Viděla to na několika vězních, když ji vedli do její cely v Azkabanu.
Bylo to něco, čeho se celou dobu, co tam byla zavřená, obávala nejvíc.
Něco horšího, než sama smrt.
Šílenství.
Objala svou sestru, jako by jí už jen tím mohla vrátit zpátky.
Po tvářích se jí koulely slzy a ona je nebyla schopna zastavit.
A pak uslyšela na chodbě hlasy, které se stále víc přibližovaly.
"Vyběhla po schodech nahoru, pane,"slyšela udýchaný hlas hostinského Toma.
"Je to opravdu nutné?"
Ozvala se rána a po ní bolestivé zaskučení.
"To posoudíme sami. Belatrix Lestrangeová nám dala pokyn obě najít. Prý by nás ještě mohly zajímat,"vyštěkl jakýsi hrubý hlas, ve kterém Nicol se zděšením poznala jednoho z pracovníků ministerstva kouzel.
Věděla, že musí rychle něco udělat, ale to, co se stalo její sestře, jí natolik šokovalo, že nebyla schopna rozumně uvažovat.
A pak najednou zbledla a žaludek se jí strachy zhoupl.
Pohlédla na hodinky.
Přesně v celou se měla opět napít svého mnoholičného lektvaru.
Za těchto okolností na něj však zapomněla a teď si s hrůzou uvědomila, že na sebe opět vzala svoji původní podobu.
Rychle zašátrala do kapes svého hábitu, našla však pouze prázdnou lahvičku.
Zbytek jejího lektvaru byl pečlivě schovaný u její sestry v kanceláři na ministerstvu kouzel, kam v této chvíli neměla nejmenší šanci proniknout.
Musí utéct, problesklo jí hlavou.
V té chvíli se však prudce rozlétly dveře pokoje a na jejich prahu stáli dva vysocí zaměstnanci z ministerstva, s hůlkami napřaženými před sebe, a za nimi se krčil hostinský Tom.
Oba muži překvapeně přelétli pohledem z Victorie, která s nepřítomným výrazem a hábitem, lehce nasáklým vlastní krví, hleděla skrz ně, jako by tam ani nebyli, a pak se jejich pozornost zastavila na Nicol, která svou sestru stále držela v náručí, byla bílá jako stěna a tváře měla promočené od slz.
Nevěděli, co je vyděsilo víc.
Jestli pohled na Victorii Ewellovou, ambiciózní, uznávanou, respektovanou a pro většinu lidí obávanou čarodějku, která teď ležela u jejich nohou, naprosto zničená a poražená.
Nebo Nicol Ewellová, jež už dlouhou dobu měla být mrtvá.
Několik sekund nastalo tíživé ticho.
A pak, dříve než se kdokoliv jiný stačil vzpamatovat, pustila Nicol ruku své setry, kterou jemně svírala, a s hlasitým prásknutím se přemístila.
Nevěděla, kde přesně je.
Prostě jen myslela na to, aby byla co nejdále z hostince u Děravého kotle. A tak se teď objevila kdesi v lese, nejspíš někde na severu Anglie.
Hlava jí třeštila a ona nedokázala rozumně uvažovat.
Ještě teď nevěřila svému štěstí, že se jí opět podařilo uniknout.
Ovšem za vysokou cenu.
Stal se z ní psanec.
Teď už ministerstvo vědělo, že je naživu. Určitě si dokázali alespoň v hrubých rysech domyslet, co se tu noc v cele 358 odehrálo.
Nejspíš již pochopili, kdo doopravdy leží v hrobě s jejím jménem.
Už se nemohla dále vydávat za někoho jiného. Musela utéct.
Smrtijedi v této chvíli asi už prohledávali dům její sestry, kde se ukrývala.
Nechtěla ani pomyslet nad tím, co tam můžou najít.
A pak se její vzpomínky vrátily k Victorii.
Na malý okamžik, jen pár chvil předtím, než se sem přemístila, byla pevně rozhodnuta, že ji vezme sebou.
Nemohla přece dovolit Smrtijedům a lapkům, aby jí ještě nějak ublížili.
Ovšem pak si uvědomila, že víc už jí ublížit nemohou.
Jen s těžkým srdcem jí tam nechala.
Po tvářích se jí opět začaly koulet slzy.
Nebyla schopna udělat nic jiného, než se schoulit u jednoho vysokého stromu do klubíčka a doufat, že se stane zázrak.
Nic jiného, ji ani už nezbývalo.
Jeremy se zhluboka nadechl a zaskučel bolestí. Z palce na pravé ruce mu tekla krev.
Uvědomil si, že při přemisťování došlo k odštěpu jeho nehtu. Ke své obrovské úlevě však zjistil, že nic horšího se nestalo, a trvalo mu ještě pár chvil, než si vítězoslavně uvědomil, že se poprvé v životě sám a úspěšně přemístil.
Pak se rozhlédl kolem sebe a ucítil hřejivý pocit, který pomalu naplňoval jeho tělo.
Před ním se tyčil malý domek s bílou omítkou, z jehož komína se kouřilo.
Nebyl si jistý, jestli bylo rozumnému a bezpečné se tady vracet.
Lapkové zde už určitě slídili.
Ale když nic nenašli, možná se vzdali a raději se začali věnovat něčemu jinému.
A to bylo to, co ho v té chvíli přimělo, aby konečně přestal potlačovat vzpomínky a celým svým tělem myslel jen na tohle místo.
Napadlo ho, jak se asi obyvatelé toho domu budou tvářit, až ho spatří. A nepochyboval o tom, že ho jako první obejmou.
Na malý moment jako by vše, co se v minulých měsících stalo, opět zmizelo.
Vzpomněl si, jak tady trávil letní čas a těšil se na návrat do Bradavic.
Podívá se tam ještě někdy?
Uvidí opět své přátelé?
V této chvíli - a bylo to poprvé od toho večera, kdy ho unesli z bradavického hradu, který se zdál tak vzdálený, jako by se to všechno odehrávalo v jiném světě - si byl jistý, že ano.
Usmál se.
Ať už se stane cokoliv, teď si s tím nechtěl lámat hlavu.
Konečně byl doma.
Žádné komentáře:
Okomentovat