Duch (Ghost) je trojrozměrný otisk duše zemřelého člověka. Kouzelníka nebo čarodějky. Mudlové se duchy stát nemohou. Dokonce je obvykle ani nevidí, jen ti citlivější můžou pocítit, že je nějaké místo strašidelné, studené, podivné, nebo je matně zahlédnou. Ti, kdo tvrdí, že mohou duchy vidět jasně, buď lžou, nebo to ve skutečnosti nejsou mudlové, protože jen čarodějky a kouzelníci, mnohem citlivější k nadpřirozenu, je vidí bez problémů. A vedle nich patrně ještě motáci, takový Argus Filch s bradavickými duchy asi běžně interagoval.
 |
| zdroj |
Tudíž jsou duchové lidí podkategorií duchů (Spirits). Proto se jim někdy říká i fantom nebo zjevení, ale to není přesné označení. Je to beztělá substance člověka, tedy bytosti, jaká dřív bývala naživu, objevující se ve tvaru postavy toho, komu patřila, a to jako našedlá, stříbřitá (bez ohledu na barvu kůže, vlasů nebo očí za života) průhledná verze jejich živého já. A to ne automaticky u každého kouzelníka a čarodějky. Jednak musí být duše dotyčného dost možná celistvá. Například Voldemort svou duši mnohokrát rozerval pro tvorbu viteálů, zůstal navěky uvězněný v limbu a nemohl se stát duchem. Ovšem na druhou stranu, skutečná lítost může duši zase zcelit, a když k tomu před smrtí dojde, takový by se duchem teoreticky stát mohl.
A jednak si kouzelník nebo čarodějka musí sami zvolit zanechat svůj otisk, aby "procházel cestami, jakými dříve procházeli za života". Což nakonec činí jen velmi málo lidí. Nepovažuje se to za moudré a zůstat v takové existenci dál na tomto světě obvykle volí ti, kteří se bojí smrti, mají obzvláštní spojení s materiálním světem, tudíž se odmítají vydat dál k čemukoli, co čeká po smrti, nebo mají nedokončené záležitosti, cítí vinu či výčitky. Proto ani duchové neví nic o tom, co se stane po smrti, nedokážou odpovědět, jaké je to zemřít. Zůstali "zaseklí" ve světě živých ve chabé nápodobě života. Někteří své volby začnou i litovat.
Jejich existence je totiž velice omezená. Bez těla je nečeká žádné fyzické potěšení, nanejvýš jsou schopni téměř ochutnat jídlo, pokud má silný odér, až čpí, hnije, a oni jím proletí. Jejich vědomosti zůstávají na úrovni, kterou měli za života, stejně jako jejich emoce a zášti (například i ohledně způsobu jejich smrti) a pokračují tak po staletí. Z toho důvodu jsou duchové považovaní za ubohou společnost. Stejně tak jejich vzhled se nemění, jen ve filmové verzi se duch Šedivá dáma uměla změnit v chomáček světla a i místo bílého nebo namodralého tónu, jaký měli ostatní duchové, byla vyobrazena jako temně šedá, detailnější osoba, která dokonce vrhala stín. V knihách ale vždy jejich našedlá podoba odráží stav těla v momentu smrti. Zůstávají jim tak věčné nekrvácející rány, poškození, pohmoždění, oddělené části těla (ty duchové mohou nosit s sebou).
Nemohou svou existenci ani ukončit, už jsou mrtví, a tak nemohou zemřít nebo být zničeni. Některé velmi silné vlivy jim mohou způsobit újmu, například přímý pohled baziliška, který zabije vše živé, nechá ducha zkamenět, ale i tento stav je zvratný, nakonec se vrátí do své obvyklé duchovní formy. Jen není známo, jestli jsou odsouzeni existovat doslova navždy a zaniknout až teoreticky se zánikem vesmíru, nebo jestli existuje způsob, jak se nakonec přesunout dál, nebo jestli sami časem nějak zmizí, ačkoli mezi nejznámějšími duchy jsou i milénium staří.
Otázkou ovšem je, jak velký mohou mít vliv na fyzický svět kolem nich. Nejsou hmatatelní, takže se jich nelze dotknout, prochází předměty i živými bytostmi, aniž by způsobili újmu jim nebo sobě. Jen živé bytosti mají pocit, jako by je někdo hodil do ledové vody, jak v jejich přítomnosti prudce klesá teplota. A místo doslovné chůze se vznáší (opět kromě filmové verze Šedivé dámy, ta chodila). Působí na ně ale vítr a vodní proudy, s jejich pomocí jde ducha "poslat" určitým směrem, i oni mohou způsobit narušení vody, ohně, vzduchu, a podle testů W.O.M.B.A.T., testů základní kouzelnické úrovně přístupných mudlům, dokáží manipulovat tekutinami a plynem. Například v jejich přítomnosti se mají měnit plameny na modré. Což je trochu v rozporu s fyzikou, protože modrý plamen bývá nejvyšší teploty, zatímco kolem duchů má teplota klesat.
Velmi nejisté je to s jejich vlivem na předměty. Existuje forma duchařských předmětů, tedy předmětů používaných duchy, které duchové nejspíš vnímají jako "běžné". Z čehož vychází i hypotéza, že zatímco duchy vidí živí jako stříbrošedá zjevení, oni vidí sami sebe, jako by byli živí. Protože například duch Skoro bezhlavý Nick obdržel a přečetl duchovní dopis poslaný duchy z bezhlavého honu, když zamítli jeho žádost o účast, ale smrtelníci ho nedokázali přečíst, byl pro ně průhledný. Tedy duchové patrně mohou stvořit předměty patřící do jejich světa, možná ne trvalé a k ničemu živým. Ale u jiného ducha, profesora Cuthberta Binnse, vyvstává i otázka ovládání skutečných předmětů. Vyučuje totiž dějiny čar a kouzel v Bradavicích, zadává domácí úkoly, tedy by měl být schopen je posbírat a hodnotit, a k tomu by měl používat poznámky a pomůcky, jaké používal i zaživa. Ovšem nebylo vysvětleno, jakým způsobem to funguje.
Stejně není úplně známo, jestli je možné s duchem udělat něco nuceně - kromě jeho odfouknutí nebo spláchnutí vodou. Stahují se kolem určité oblasti, často místa jejich smrti nebo jiného místa, s nímž mají spojení, a v takovém případě se říká, že tam straší, ale obvykle tam přišli sami od sebe. Mělo by však také být možné je k takovému místu připoutat - to se možná stalo s Uršulou Warrenovou, kterou v Bradavicích zabil bazilišek. Po své smrti dlouho pronásledovala svou školní sokyni, škodila jí, jak mohla, ta se nakonec obrátila na ministerstvo kouzel a to donutilo Uršulu zůstat ve škole. Nebylo ale potvrzeno, zda ji jen nedonutili/nepřesvědčili jinými způsoby, aby školu neopouštěla. K tomu by údajně mohlo být možné ducha připoutat k zrcadlu, aby vzniklo strašidelné zrcadlo, ale i to je spíš nesprávná informace. Taková zrcadla se totiž vyrábí jako strašidelná a podle mého názoru spíš než zajišťování jejich posednutí nějakou entitou či duchem, je výrobce začarovává a posednutí imituje.
 |
| zdroj |
A také existuje nad duchy formální dohled a klasifikace ministerstva. Už ve čtrnáctém nebo patnáctém století se náčelník Kouzelnického shromáždění Burdock Muldoon snažil zavést definici osob a prohlásil za ně jakéhokoli tvora, který chodí po dvou, což duchy vylučovalo. Jeho nástupnice Elfrida Claggová se osoby pokusila předefinovat jako jakéhokoli tvora schopného mluvit lidskou řečí, tedy byli duchové způsobilí mezi ně patřit, ale Kouzelnické shromáždění (předchůdce ministerstva kouzel) kladlo větší důraz na živé než na mrtvé, což se jim nelíbilo. V roce 1811 ministr kouzel Grogan Pařez změnil definici na jakéhokoli tvora dostatečně inteligentního, aby rozuměl zákonům, tedy byli duchové opět způsobilí, ale měli za necitlivé klasifikovat je jako osoby, když jsou zjevně bývalými osobami, tudíž konečně vznikla samostatná podkategorie duchů. Spolu s divizí duchů v odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, která se má zabývat jejich blahem, ať už pod takový pojem spadá cokoli. Minimálně by tam měla spadat jurisdikce nad duchy, protože například Uršulu právě ta donutila se vrátit do Bradavic.
V Bradavicích se vůbec ubytovalo nejvíc duchů. Činí to z nich nejstrašidelnější místo minimálně Velké Británie. Dokonce je tam zaveden post kolejního ducha, jenž reprezentuje svou kolej, působí jako určitý posel nebo průvodce pro nové studenty a v minulosti v této koleji studoval. Jen není známo, kdy tato tradice vznikla a jestli post v minulosti drželi i jiní duchové, protože dva zemřeli ještě před zakladateli školy, jeden minimálně žil kolem té doby a jeden zemřel v roce 1492.
Duchem nebelvírské koleje je sir Nicholas De Mimsy-Porpington přezdívaný Skoro bezhlavý Nick (preferuje sir Nicholas), duch šlechtice s opeřeným kloboukem, vysokým límcem, který schovává ránu po sekeře a pomáhá mu udržet hlavu, a s punčochami. Je přátelský ke studentům, snaží se vystupovat rozumně, nejspíš se poučil z toho, že zaživa býval trochu snob a méně zběhlý kouzelník, než si myslel. Tehdy se poflakoval na dvoře Jindřicha VII., a když v roce 1492 nezvládl zkrášlovací kouzlo a dámě omylem přičaroval tesáky, tak ho odsoudili k smrti stětím - jenže kat odvedl mizernou práci a Nicholasova hlava zůstala malým kousku tkáně připevněná ke krku, z toho jeho přezdívka. A z toho také nemožnost účastnit se každoročního bezhlavého honu pořádaného duchy sťatých.
Duchem mrzimorské koleje je bodrý, dobrosrdečný, veselý, nápomocný, laskavý, velkorysý tělnatý mužík v kutně zvaný prostě Tlustý mnich. Ten měl žít kolem časů zakladatelů Bradavic a popravili ho proto, že nadřízený z jeho řádu začal podezírat jeho schopnost vyléčit neštovice pouhým šťoucháním rolníků klacíkem a jeho neuvážený zvyk tahat králíky z kalichu ke svatému přijímání. Navíc je Tlustý mnich stále roztrpčen tím, že z něj nikdy neudělali kardinála, ovšem jinak je ochotný pomáhat, má moc rád studenty své koleje a je přesvědčený, že prohřešky by se měly odpustit a zapomenout. Dokonce i školnímu strašidlu, nenapravitelnému problematickému poltergeistovi Protivovi, protože často nabádá ostatní bradavické duchy, aby mu dali ještě další šanci, ať si to zaslouží nebo ne.
Duchem havraspárské koleje je Helena z Havraspáru, dcera Roweny z Havraspáru (jediný bradavický duch příbuzný se zakladatelem), které se přezdívá Šedivá dáma podle toho, že je sice krásná s vlasy do pasu, avšak velmi smutná, často se schovává, moc nekomunikuje. Dokonce se říká, že nikdy nemluví, ale prý mluví se studenty Havraspáru a je dost užitečná, když se ztratí nebo něco zašantročí. A není divu, sama měla dost smutný osud spojený se ztrátou. Zemřela velmi mladá nedlouho poté, co matce ukradla její slavný diadém údajně propůjčující moudrost a utekla z Bradavic. Po její stopě vyrazil baron, jenž do ní byl zamilovaný, a našel ji v Albánii, kde diadém ukryla. Jenže byl velmi prchlivý, a když ho Helena odmítla, rozzuřil se natolik, až ji probodl. A k tomu ji po staletích temně využil i Tom Rojvol Raddle. Okouzlil a obalamutil ji dostatečně na to, aby mu tuto historii prozradila, on diadém našel a udělal z něj svůj viteál. Což Helenu rozzuřilo a v sedmém díle proto Harrymu Potterovi celý příběh zopakovala a pomohla mu tak viteál vypátrat ke zničení.
Duchem zmijozelské koleje je pak onen baron. Zaživa značně prchlivý, jako duch vyzáblý, tichý, nespolečenský, s hábitem pokrytým krvavými skvrnami (protože je duch, jsou stříbřité jako celé jeho tělo) zvaný zkrátka Krvavý baron. Ten je asi nejméně nápomocný ze všech kolejních duchů. Mnoho studentů včetně těch ze Zmijozelu se ho bojí a navíc je jediným koho se obává i Protiva. A on sám patrně nemá zájem o navazování vztahů se živými. Naopak, když před staletími zabil Helenu a uvědomil si, co udělal, okamžitě si to začal vyčítat, obrátil svůj nůž i proti sobě a od té doby je prý kajícný, sužovaný vinou a jako pokání nosí těžké řetězy. Jen v prvním filmu se rozhodli ho v odění spíš patřícím do baroka nechat proletět nad stolem se studenty za pobaveného chechotu a švihat kolem sebe.
Dalším velmi známým duchem v Bradavicích je profesor Cuthbert Binns. Prastarý (neznámo, z které doby), seschlý s hlasem jako starý vysavač. Kdysi učil dějiny čar a kouzel, a to tak dlouho, že jednou usnul ve sborovně před krbem, zemřel, ale další ráno i tak vstal a automaticky šel učit, jen už bez těla - a tak učit zůstal. Huhlá o historii velmi nudným, nezáživným způsobem. Podle některých si ani neuvědomuje, že je mrtvý, při hodinách jen vágně bere na vědomí studenty a vždycky se hluboce diví, když se ho někdo na něco zeptá.
A podobně nezapomenutelným bradavickým duchem je i duch Uršuly Elizabeth Warrenové přezdívaný Ufňukaná Uršula. Zemřela jako čtrnáctiletá studentka v roce 1943 v době prvního řádění baziliška z tajemné komnaty, jehož tehdy vypustil Tom Rojvol Raddle. Jednou totiž plakala kvůli šikaně v dívčí umývárně v prvním patře, kde je vstup do tajemné komnaty, když se tam bazilišek objevil, napřímo se mu podívala do očí a zemřela. A navždy zůstala jako její čtrnáctileté já. Trucovitá, zkroušená, malicherná, urážlivá a odhodlaná využít svého nového stavu. Nějakou dobu pronásledovala své bývalé spolužačky, zejména Olivii Hornbyovou, narušila i svatbu jejího bratra, dokud ji ministerstvo nevykázalo do Bradavic, kde se usadila na místě své smrti. Nejčastěji tam pobývá v koleni záchoda, mívá tam záchvaty žalu nebo vzteku, při nichž nechává umývárnu vytopit, a tak tam stejně nikdo nechodí. Nicméně někdy touží po společnosti, drbech, umí naslouchat, když chce, a dokud ji nenaštve, zajímá ji každý návštěvník.
 |
| zdroj |
Dále se v Bradavicích objevuje spousta nikdy nepředstavených duchů a i jejich filmové verze. Mezi ty patří například lord Draben zemřelý nejdříve v 17. století, přezdívaný duch kavalíra (kavalír byl podporovatel krále Karla I. a jeho syna Karla II. na přelomu první a druhé poloviny sedmnáctého století). Ve třetím filmu pak duch oběšeného kouzelníka zdržující se v Nebelvírské věži, bezhlavý duch, který po škole honil jiného ducha, aby mu vrátil hlavu, duch, jenž "proskočil oknem" do vstupní síně na koni a držel za vlasy několik hlav a za ním duch dalšího rytíře, což by mohlo připomínat účastníky bezhlavého honu, ale patrně to tak nebylo zamýšleno, nebo na Pobertově plánku duch rytíře Godfreyho strážící vstup do blíže nespecifkované místnosti s hlavami vystavenými na zdech.
Na úmrtinách sira Nicholase se zase objevilo několik cizích duchů. Byli to například naříkající vdova, duch z Kentu z neznámé doby, blízká přítelkyně Nicholase. Skupina zasmušilých jeptišek, které postávaly kolem parketu, což znamená, že i jeptišky byly čarodějky. Tam postával i duch otrhaného muže s řetězy. Duch rytíře zabitý šípem do čela bavící se s Tlustým mnichem. Korpulentní duch, jenž létal skrze zkažené jídlo a tvrdil, že ho skoro dokáže ochutnat.
A samozřejmě rozpustilý, charismatický sir Patrick Delaney-Podmore, velitel bezhlavého honu, jenž zemřel stětím a odmítal dělat výjimky z pravidel, tedy trval na tom, aby všichni účastníci byli kompletně bezhlaví. To Nicholase rozčilovalo, tudíž mu říkal sir Náležitě sťatý Podmore. Na úmrtinách na sebe strhl pozornost vtípky a zlehčováním melancholické, truchlivé nálady, na druhou stranu při bitvě o Bradavice v sedmém díle pomáhal s honem chránit školu (tak moc, jak duchové mohli).
Duchové jsou vedle toho samozřejmě známí v mnoha podobách a s mnoha verzemi jejich podstaty v mnoha kulturách a vírách po celém skutečném světě a jsou jedním z velmi častých prvků, který se proto používá v dílech pracujících s magií nebo v hororech.
Žádné komentáře:
Okomentovat
S ohledem na neustálý spam na nějaké pseudoléčitele a kouče jsem se rozhodla, že jediná možnost, jak vše udržet v mezích, je moderování. Všechny ostatní komentáře budou vždy schváleny.