Zahradní trpaslík

Zahradní trpaslík nebo i jen trpaslík (Gnome), odborně gernumbli gardensi, je malý, trochu humanoidní tvor, resp. zahradní škůdce z kategorie XX klasifikace ministerstva kouzel, tedy je považován za neškodného, i když drobná zranění přivodit může. Je nanejvýš 30 cm vysoký, obvykle hnědý s nepoměrně velkou hlavou, která vypadá jako brambora, s tvrdýma, kostnatýma nohama a ostrými zuby, jimiž kouše, pokud ho někdo vyprovokuje. Má také určitou úroveň inteligence a dorozumívacích schopností. Dokáže buďto mluvit nebo vydávat zvuky v podobě lidských slov, zejména zaslechnuté nadávky, výkřiky a rozčilené mumlání, a dokáže se vysmívat. Evidentně tak trpaslíci nevypadají vůbec jako sádroví či plastoví zahradní trpaslíci, jimiž si mudlové zdobí zahrady.

zdroj

Běžně se vyskytují v severní Evropě a Severní Americe, kde často zamoří zahrady kouzelnických panství - velice rychle se množí a vyhrabávají si pod zemí trpasličí nory, takže po nich zůstávají malé kopečky hlíny podobné krtincům, a způsobují škodu, protože vykopávají a pojídají kořínky rostlin. Vedle toho pojídají i červy a černovřes, tvora připomínajícího masitou růžovou houbu. I to je rychle se množící zahradní škůdce a je možné, že trpaslíci se díky své zálibě v černovřesu rozšířili jako způsob biologické likvidace. Jenže se nakonec těžko kontrolovatelnými škůdci stali sami. 

Odlišný názor na ně má akorát Xenofilius Láskorád. Podle něj je požehnání mít na zahradě trpaslíky, a když v sedmém díle jeden kousl jeho dceru Lenku, tvrdil, že sliny trpaslíků mají mnoho zvláštních prospěšných vlastností. Jako třeba zvyšování kreativity, údajně třeba vyvolávají touhu zpívat operní árie nebo mluvit jezersky. Podle Lenky její otec zkoumal magii trpaslíků a zjistil, že mohou mít zvláštní kouzelné schopnosti. Což, jako obvykle u tvrzení Láskorádových o podivných tvorech, nikdo neprokázal, a vzhledem k tomu, že trpaslíci koušou lidi běžně a nikdo jiný náhlé nadání nevypozoroval, lze o tom pochybovat. Na druhou stranu dost možná mají určitý stupeň kouzelné odolnosti, a proto se jich kouzelníci zbavují manuálně, ne kouzly nebo lektvary. 

Ono manuální zbavování se trpaslíků se nazývá odtrpaslíkovávání zahrad. Obvykle se trpaslík zkrátka chytí a vyhodí ze zahrady. Mlok Scamander ve své knize Fantastická zvířata a kde je najít doporučuje, aby se s ním před vyhozením zatočilo nad hlavou, aby se mu zatočila hlava, zmátl se, a pak ho stačí pustit přes plot, protože nenajde cestu zpátky, ale někteří preferují odhodit ho tak daleko, jak je to možné, aby mu hledání cesty ztížili. Někdy i závodí v tom, kdo dohodí dál. Přičemž proces odtrpaslíkování je jednodušší, čím déle se provádí, jelikož trpaslíci kvůli jejich velice nízké inteligenci nevyhledávají úkryt ani neutíkají, naopak začnou vylézat z doupat a zjišťovat, co se děje. Druhou možností je vypustit dlaždičouna, což je šelma a přirozený nepřítel trpaslíků, ovšem většina kouzelníků to považuje za příliš kruté.

Odtrpaslíkováváním se zabýval i Zlatoslav Lockhart v knize Lockhartův atlas domácích škůdců, ovšem nebylo řečeno, jakou metodu doporučoval, a protože své úspěchy a znalosti obvykle kradl jiným kouzelníkům, nejspíš ani tyto nebyly z jeho hlavy.

S trpaslíky a odtrpaslíkováním zahrady ale měli bohaté zkušenosti třeba i Weasleyovi. Jejich zahrada byla hodně zamořená a odtrpaslíkovávali ji házením trpaslíků přes plot pravidelně. Jenže většina se k nim zase rychle vracela zpátky a Artur Weasley to příliš neřešil, protože je měl za zábavné. S trpaslíky se tak potýkali třeba v létě ve druhém díle, když Molly Weasleyová poslala odtrpaslíkovat zahradu své děti Rona, Freda a George jako trest za to, jak s otcovým autem vyrazili pro Harryho Pottera do Kvikálkova. Harry se dobrovolně rozhodl jim pomoct, protože to nikdy neviděl, a během jeho prvního pokusu vyhodit trpaslíka za plot ho jeden kousnul. Žádné zesílení schopností a kreativity v sobě v rozporu s tvrzením Láskorádových nepozoroval. 

Když byl u Weasleyových poprvé poloviční maguár Křivonožka se svou majitelkou Hermionou Grangerovou, také trpaslíky po jejich zahradě rád proháněl a zdálo se, že je to baví. V šestém díle o Vánocích zase Fred a George znehybnili a natřeli zlatou barvou trpaslíka, který předtím Freda kousnul do kotníku, když vytahoval ze země mrkve (ani on nepozoroval žádné zvláštní schopnosti), oblékli ho do malé baletní sukýnky a postavili na špičku vánočního stromku jako andílka. A v sedmém díle během příprav na svatbu Billa Weasleyho a Fleur Delacour znovu probíhalo odtrpaslíkovávání.

zdroj

Trpaslíky přitom znají i ve skutečném světě. V češtině se akorát výraz trpaslík používá pro "dwarf", což je úplně odlišná bytost, a pro "gnome" ve světě Harryho Pottera a pro sádrové zahradní trpaslíky, ale lze narazit i na fantasy výraz gnómové. Jsou to bájní tvorové, drobní duchové magie a alchymie. Původně je vymyslel Švýcar Paracelsus v 16. století, použil je ve své knize Kniha o nymfách, sylfech, pygmejích, salamandrech a ostatních živlových tvorech, kdy název pygmejové používal zaměnitelně. Popisoval je jako malé humanoidy žijící pod zemí. Od něj je převzala spousta autorů fantasy se svými vlastními úpravami, a v 19. století se začali používat malé postavičky jako ozdoby trávníků, kterým se začalo v první polovině 20. století říkat obecně trpaslíci. Ovšem zejména po filmovém vydání Disneyho Sněhurky se jejich vzhled proměnil na dnes známé mužíčky s dlouhými vousy, které v sáze Ron označil spíš za Mikuláše s prutem než za trpaslíky.