Trochu se mi ulevilo, že autorkou není komplet J. K. Rowlingová, protože pokud by tuhle knihu sama napsala, bylo by to ještě větší zklamání. A vy, kdož jste za ni ještě neplatili, ani to nezkoušejte, běžte na jakýkoli blog či jakoukoli fanfiction stránku, vyberte libovolnou fanfikci o Harrym Potterovi a budete mít úplně stejný zážitek. Ne-li lepší. Vážně, libovolnou. I My Immortal. Tam alespoň víte, co čekat.
Děj má tato kniha, vzhledem k faktu, že jde o publikovaný divadelní scénář, přímočaře jednoduchý. Druhý syn Harryho a Ginny Potterových, Albus Severus, nastupuje do Bradavic plný obav. A má proč, protože je zařazen do Zmijozelu a ani zrovna nevyniká, citelně hlavně ve famfrpálu a vůbec všem, v čem je jeho otec hvězdou. Škola si tak z něj dělá legraci a jediný kamarád, jakého si najde, je paradoxně Scorpius Malfoy, jehož otec Draco se stále ještě snaží vyrovnat s minulostí, s povídačkami, že s manželkou nemohl mít dítě, tak ji poslal nelegálním obracečem času do minulosti, kde ji oplodnil Voldemort (to tam vážně je), a vůbec s tím, že Scorpius je knihomolská bábovka.
Oba tak se svými rodinami i školou docela válčí, o to víc, když děj rychle proskáče první ročníky jejich školní docházky, Scorpiovi po dlouhé nemoci zemře matka a oba se rozhodnou, když Albus vypátrá, že ministerstvo doopravdy zabavilo nelegální obraceč času, že se pokusí napravit alespoň nějaké chyby. Starý Amos Diggory totiž neustále bombarduje Harryho připomínkami ohledně dávné tragédie s vraždou Cedrica v závěru turnaje tří kouzelnických škol, a když Albus pozná i Amosovu neteř Delphi, která je kvůli strýcově zhoršujícímu se stavu a Harryho neustálému odmítání jakékoli pomoci značně smutná, rozhodne se vrátit čas, zabránit Cedricovi dostat se do konce turnaje, a tak zabránit tomu, aby ho Voldemort zabil jako "toho navíc".
A protože se mu opravdu za použití mnoholičného lektvaru podaří ukrást obraceč, dojde k několika karambolům a náhledům do alternativních realit, když několikrát změní minulost, ale nikdy ne zrovna tak, jak si představoval. A to teprve Albuse a Scorpia čeká to nejzásadnější odhalení, které přijde ve chvíli, když se ukáže, že Amos žádnou neteř nemá a Delphi je něčím mnohem hrozivějším. Povídačky ohledně Scorpiova otcovství totiž byly úplné povídačky. Ve skutečnosti se na světě vyloupl někdo jiný s takovým temným tajemstvím.
Takže... ano. Zní to jako fanfikce, divná, a je to jako fanfikce. Divná. Když jsem tuhle knihu našla, docela jsem se těšila na "Harryho Pottera 2.0" v jednom krátkém příběhu. Myslela jsem si, že třeba zmapuje jeden Albusův rok ve škole, jedno jeho dobrodružství, a ponese se to ve starém známém potterovském duchu. Ani mi nevadilo, že je to scénář a nejsou v něm známky úpravy nebo snahy uspořádat ho do souvislého textu. Dokázala jsem se nějak poprat se složitější orientací a horším představováním, jak právě vypadá scéna, což je pochopitelné, protože původně to bylo určeno pro ty, kteří onu scénu vidí před sebou. Ovšem zbytek? Marnost nad marnost.
Zápletka není vyloženě špatná. Jistě, je celkem klišé, že hlavní hrdina se od svého otce odlišuje prakticky úplně ve všem. Ale mohlo to fungovat, i jeho dobrodružství prožité ve snaze změnit minulost mohlo být zajímavé a jeho přátelství se Scorpiem je fajn nápad. Docela jsem se i bavila v některých alternativních realitách a při popisování té, kde zvítězil Voldemort, autor asi velice popustil uzdu sadistické fantazie, a co mělo znít děsivě mě přivádělo k záchvatům smíchu. Jenže... jenže. Měla být tahle hra komedií? Nejsem si jistá a jestli ne, něco je sakra špatně.
Postavy z původních knih skoro všechny totálně vyjely z charakteru. Ve fanfikci se tomu říká OOC a tím často opovrhují i samotní autoři povídek. Obrovská rychlost, jakou se hlavně začátek odehrával, mě také nijak moc nesblížila ani s novými postavami nové generace (Teddyho Lupina milosrdně vynechali), takže ani k těm, i když u nich měli autoři logicky větší volnost, jsem si nevytvořila žádný vztah. Reálie světa známého a milovaného pro mnohé z nás taky místy dostávaly značně na frak. A použitý jazyk a vyjadřování jednoduše nebyly Rowlingové. Když jsem poslala ukázku kamarádce a zeptala se jí, jestli to zní jako Harry Potter, prý, zda jsem se nezbláznila. A jak už jsem zmínila, co mělo být napínavé nebo kruté a depresivní, tomu jsem se buď smála, ať už bylo komické provedení úmysl nebo ne, a nebo vysmála, kde to zjevně úmysl nebyl a kde se to jednoduše nepovedlo.
A korunu tomu nasadila hlavní záporačka. Musela být vtip! Nevěřím, že ji nevymyslela dvanáctiletá "spisovatelka", aby do ní promítla vlastní vysněné přehnané já. Kdo jiný by vyrobil Delphi (jak skvěle zvolené jméno!), dceru lorda Voldemorta a Bellatrix Lestrange (jak inovativní!), s velmi dětinským Elektřiným komplexem (už jen plánování incestu tam chybělo), obrovsky mocnou čarodějnici (pět dospělých na ni nestačí, tak logicky manipuluje radši s dětma) s karikaturními rysy (stříbrné vlasy nikdo jiný nikdy své dokonalé anti/hrdince nenacpal, nehledě na černé vlasy obou rodičů) a i přes dospělý věk s chvílemi až dětsky hloupým vystupováním (a balením čtrnáctiletých kluků)? Vždyť je to prototyp Mary Sue! Mně to opravdu zní jako Mary Sue. Když nepočítám její pád na úplném konci.
K tomu přičtěte, že akční scény byly divadelní, tudíž pro knihu absolutně nedostatečné a při čtení nefungovaly, že dialogy byly patetické a opět silně mimo charaktery, a že vůbec vlastně všechno působilo hloupě a karikaturně, aniž bych mohla někde zjistit, zda to tak má být, a konečný verdikt můj a třeba i mé kolegyně, jež také na Harrym vyrůstala, zní, že být mé jméno obřími písmeny na obálce této knihy, jako je jméno Rowlingové (z marketingových důvodů navíc největším fontem), tak se stydím. Je mi líto, ale tohle si, už vzhledem k mohutné propagaci zvenku a přitom absolutní neschopnosti stát se platnou součástí masivního světa Harryho Pottera zevnitř, víc než pořádně strhat nezaslouží. I když jo, chcete-li se zasmát a nebude vám vadit, že místy bude váš smích trochu zoufalý... Řekněte, byla to parodie?
Žádné komentáře:
Okomentovat