Smrtiplášť

Dítětem noci, a tentokrát velmi zlovolným kradoucím se pod matčinými křídly za svými oběťmi, doslova z kategorie stvoření zla, je i smrtiplášť, v originále Lethifold, známý i jako živoucí rubáš. A to ne bezdůvodně. Ministerstvo kouzel ho zařadilo do páté kategorie klasifikace odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, tedy ho označilo jako prokazatelného zabijáka kouzelníků a zvíře neschopné ochočení a výcviku.

Vlastně o něm hodně vypovídá už původ jeho anglického názvu. Lethum totiž znamená latinsky smrt, vyhlazení nebo zkázu a fold se patrně týká jeho vzhledu. Lethi je zase variace na levi, což je předpona levitace, jedné ze schopnosti smrtipláště, a levis, latinsky lehký, další smrtiplášťovy vlastnosti. A také lze jeho název spojit se slovem lethal znamenajícím smrtelné, či rovnou starořeckým Lethe, názvem jedné z Hádových řek, ve které se utopil každý smrtelník, jehož se dotkly její vody.

Je to tedy podivný tvor, sice klasifikovaný jako zvíře, ale vypadá mnohem víc jako asi 1,3 cm silný černý plášť, o něco tlustší, pokud před nedávnem někoho zabil a pozřel, klouzající těsně při zemi - takže fakticky vznášející se kousek nad podlahou. Zkrátka by se měl nejspíš označovat jako přízrak s neukojitelnou chutí na lidské maso, tedy za agresivního a násilnického temného tvora spjatého s černou magií.

Není o něm sice známo jak přesně si vyhledává oběti, jen že útočí v noci, když kořist spí, udusí ji a pozře v její posteli, ale kvůli všem ostatním znakům je velmi často připodobňován dokonce k mozkomorům a někteří se domnívají, že by mohl být jejich příbuzný nebo hybrid jejich druhu a nějakého dalšího. Ovšem smrtiplášťové jsou stále vnímáni jako zvířata, kdežto mozkomorové jako nelidská stvoření, a podle W.O.M.B.A.T., testů základní kouzelnické úrovně přístupných i mudlům, nejsou mozkomorové známí v tropických oblastech, kdežto smrtiplášťové žijí výhradně tam. Naštěstí i tak velmi řídce a jak se výjimečně shodují všichni, snad nejsou schopní se příliš rozmnožit.

zdroj

Ostatně i zpráv o nezpochybnitelně jejich útoku je velmi poskrovnu, protože za sebou nenechávají vůbec žádné stopy včetně obětí. Nejstarší je z roku 1782 od jistého Flavia Belbyho z doby, kdy byl na dovolené na Papui-Nové Guineji, a také je většinou jediná, jakou odborníci uvádějí.

Belby v ní popsal útok, který na něj smrtiplášť podnikl přibližně v jednu hodinu ráno. Měl tehdy usínat, jenže ho vyrušilo tiché zašustění a pak spatřil beztvarý černý stín prokluzující pode dveřmi. Protože se ale nehýbal, smrtiplášť usoudil, že spí, a začal se plazit na jeho postel. Belby si tehdy všiml, že se mu při pohybu lehce třepotají okraje - z toho lze usuzovat, že sice levituje, ale pro pohyb kupředu používá své tělo podobně jako vodní živočichové, a pak už věděl jen to, že se ho pokouší zadusit. Zakryl mu ústa a nos a odolával veškerým pokusům o obranu, když ho začal jednoduše ovíjet. Belby tak nebyl schopný zavolat si pomoc, ale naštěstí se dokázal chopit hůlky a po několika nevydařených pokusech s omračujícím kouzlem a překážecím zaklínadlem (proti nimž je smrtiplášť imunní) ho odrazil vyčarováním patrona.

Patronovo zaklínadlo je tak od těch dob jedinou známou ochranou proti smrtiplášťům (další věc spojující je s mozkomory), ale bohužel, většina obětí stejně nemá šanci se o něj pokusit. Jelikož smrtipláštové útočí, když lidé spí, málokdo bude schopen duchapřítomně se natáhnout po hůlce jako Belby, a pokud zaútočí na mudlu, nemá šanci vůbec žádnou. Bude zavražděn a pozřen a jakmile se smrtiplášť odplazí z domu, nezbude po něm nic.

Z toho důvodu je také prakticky nemožné určit počet obětí a je velmi pravděpodobné, že smrtiplášťové stojí za mnohými nevyřešenými zmizeními. Jen se někdy podaří usvědčit kouzelníky, kteří předstírají, že byli smrtipláštěm zabiti - jako třeba v roce 1973 kouzelník Janus Paklíč. Ten zanechal na nočním stolku vzkaz "Ach ne - dostal mě smrtiplášť - dusím se!" a jeho manželka, přesvědčená, že doopravdy zemřel, zahájila i s dětmi období smutku. Ovšem Janus byl brzy objeven pět mil od domova s hostinskou od Zeleného draka a svého podvodu nejspíš hořce zalitoval.

Pouze ještě rodiče zpěvačky Celestýny Warbeckové tvrdí, že se potkali právě díky útoku smrtipláště. Budoucí Celestýnin otec tehdy měl zachránit svou budoucí manželku, když se jeden hladový smrtiplášť během jejího představení vydával za divnou záclonu a vyčkával, až si půjde odpočinout, zamilovat se do ní a později si ji vzít, ale jestli je alespoň tahle příhoda pravdivá nebo jde o vymyšlenou událost, kterou si vzhledem ke své umělecké dráze vybájili pro bulvár a zvýšení popularity, nelze ověřit.