Jezerní lidé

Jezerní lidé jsou známi též jako vodní lidé a v originále merpeople. Nejedná se o mořské panny tak, jak je známe z naší mytologie, pouze se jim podobají. Mají místo nohou rybí ocasy, jejich vlasy jsou dlouhé a zelené, jejich kůže je nazelenalá, žlutá, načervenalá nebo nachová, oči žluté s červenými panenkami, jsou vysocí přibližně dva metry, ministerstvo je klasifikuje jako nebezpečné, které zvládne pouze zkušený kouzelník s patřičnými znalostmi, a jejich přirozený výskyt je v okolí Řecka, odkud pochází pod označením sirény, což jsou nejstarší zaznamenaní vodní lidé. V současné době se však nachází na celém světě.

zdroj

Žijí pod vodou a jejich dýchací ústrojí je k tomu tedy přizpůsobené, nicméně dokáží nějakou dobu vydržet a dýchat i nad hladinou. Své vodní stanoviště však trvale opustit nemohou.

Nejsou, alespoň co se světa Harryho Pottera týče, půvabní a oslnivě krásní. Jsou to lidé jen napůl, mají velmi tajemné zvyky a obyčeje a stejně jako kentauři mají své společenství, odmítli být otevření nepřátelé lidí jako například upíři, ale odmítli být jako lidé. Rovněž odmítli status bytostí a ponechali si status zvířat, protože se nechtěli ocitnout ve stejné kategorii jako čarodějnice a upíři. Přesto jejich komunita funguje stejně jako lidská. Jejich společnost je organizovaná, jejich příbytky pod vodou se podobají suchozemským městům a dokonce chovají ochočené ďasovce, hipokampy a jedomety - ačkoli jedomety používají spíš jako zbraň. Navíc milují hudbu, jsou výbornými zpěváky, malíři a sochaři, vyrábí šperky a zbraně, a mají i vlastní jazyk, jezerštinu, kterým dokáže mluvit jen velmi málo kouzelníků a nad hladinou zní jako nepříjemné skřípání, neboť správně se jím dá mluvit pouze pod vodou.

zdroj

Stejně jako například u draků jsou toto obecné charakteristiky, ale existuje i několik různých druhů jezerního lidu. Jsou jimi řecké sirény, které patří k pohledným křížencům, irské mořské panny či skotský vodní národ. Skotové je nazývají selkies, což jsou tulení lidé, kteří na sebe dokáží na souši vzít nádhernou lidskou podobu, ale ve vodě musí být znovu v podobě tuleně, a zabití některého z nich vyvolá ničivou bouři. Irské panny se nazývají merrows a opravdu jsou to krásné ženy, ale muži z tohoto národa jsou poměrně oškliví. Tvrdí se, že nosí kouzelné čapky, a když někomu z nich člověk čapku ukradne, dotyčný se nemůže vrátit do moře.

Jak už přitom bylo zmíněno, sirény jsou úplně první zaznamenaní jezerní lidé. Ale obojí, jejich vztahy s lidmi a jejich historie, je kostrbaté a plné děr. K jezernímu lidu ve Velké Británii lze tak například říct, že náčelnice Elfrida Claggová například odmítla v sedmnáctém století přijmout jezerní lid mezi osoby, neboť nemluví lidským jazykem, protože jezerštině není rozumět nad hladinou, takže museli zůstat mezi zvířaty. Což je a jejich spojence kentaury rozčílilo. Až v roce 1811 jim bylo pod ministrem Groganem Pařezem znovu umožněno přijmout status osob, ale tehdy zase protestovali oni kvůli existenci temných osob jako upíři a ježibaby, s nimiž by ho museli sdílet.

Ovšem v roce 1692, přestože byli považováni za zvířata, se účastnili sjezdu, kde se mělo rozhodnout, jak naložit s potřebou zakrýt magii a nejrůznější kouzelnická stvoření před zraky mudlů. A jsou i případy, kdy měli ještě užší kontakt s kouzelníky. V 18. století se například jistá Mirabella Plunkettová zamilovala do jezerního muže z jezera Lomond, a když její rodina nepovolila jejich sňatek, přeměnila se do tresky a zmizela. Na druhou stranu, taková Dolores Umbridgeová během svého působení na ministerstvu kouzel ve 20. století několikrát navrhovala, aby byl jezerní lid shromážděn a označkován, protože trpěla odporem ke všem stvořením s částečně lidským vzhledem. Její šílený návrh ale nikdy nikdo nezkusil zrealizovat.

A vůbec nejznámější setkání mezi kouzelníky a jezerními lidmi probíhá v Bradavicích, kde je na dně Černého jezera jejich vesnice. Roli proto hráli při druhém úkolu Turnaje tří kouzelnických škol, kdy strážili "oběti", které měli šampioni zachraňovat, patrně i dohlíželi na řádné provedení úkolu, a po něm náčelnice jezerních lidí diskutovala s Albusem Brumbálem o bodování. V následujícím díle se zase Sirius  Black zmiňoval právě o tom, že se Umbridgeová snažila zasadit o jejich sledování kvůli své nenávisti vůči míšencům (ačkoli vzhledem k diametrálně odlišným životním podmínkám mezi jezerními lidmi a lidmi jim na tom nejspíš ani nezáleželo a nebylo mnoho, co Umbridgeová mohla udělat) a v šestém díle při pohřbu Brumbála vyplavali k hladině, aby mu vzdali hold.