Hastrmanec

Hastrmanec (kelpie) je vodní démon přirozeně se vyskytující v řekách a jezerech ve Skotsku a Irsku. Dokáže měnit podobu, takže nemá jen jednu, ale nejčastěji se objevuje jako kůň s orobincem místo hřívy. A to velice nebezpečný kůň, s nímž si poradí jen zkušený kouzelník s odbornými znalostmi, proto je zařazen do kategorie XXXX klasifikace ministerstva kouzel.

zdroj

Takto nebezpečný je proto, že láká lidi, aby na něj nasedli, potom se potopí ke dnu své řeky nebo jezera, jezdce pozře a jeho vnitřnosti nechá vyplout na hladinu. Přemoci ho lze akorát pomocí umisťovacího kouzla, jímž se mu přes hlavu přehodí uzda, která ho změní na neškodné zvíře, někdy i poslušné, pokud na to umožní bezpečnou jízdu na hřbetě. Ačkoli možná lze hastrmance ve zcela výjimečných případech osedlat a zkrotit i bez umisťovacího kouzla, protože to přesně se podařilo Mlokovi Scamanderovi, když jednoho držel ve svém kouzelně upraveném sklepě v roce 1927.

Kouzelnickému světu tak dělají hastrmanci velké starosti, zvláště největší známý hastrmanec ze skotckého Loch Ness. Ten na sebe s oblibou bere podobu mořského hada, proto se pozorovatelé Mezinárodního sdružení kouzelníků nejdříve domnívali, že je to skutečný had. Až teprve, když viděli, jak se při příchodu mudlovských vyšetřovatelů proměnil ve vydru, a když byl vzduch znovu čistý, opět v hada, pochopili, o jakého tvora jde. Tohoto hastrmance přitom spatřilo v podobě mořského hada tolik mudlů, že se existence "příšery Nessie" rozšířila do mudlovského povědomí a nebylo ani možné vymazat všechny vzpomínky na ni. Proto je Skotsko největší provinilec z porušování odstavce 73 mezinárodního zákona o utajení kouzel (zajištění utajení kouzelných zvířat). Díky práci úřadu pro desinformace britského ministerstva kouzel ale nikdy nebyla existence lochnessky formálně potvrzena, protože úřad bezpečně diskredituje všechny fotografické záznamy. 

Na druhou stranu ale mají hastrmanci i kouzelnické využití. Jejich žíně (vzhledem k tomu, že hříva má být z orobince, není jisté, zda se jedná o ocasní žíně nebo přímo srst) lze použít jako jádro do hůlek. Jen údajně není tak kvalitní jako jiná. 

V sáze (s výjimkou filmu Fantastická zvířata) jsme se nicméně s hastrmancem nesetkali přímo, pouze skrze zmínky. Ve druhém díle například dával Zlatoslav Lockhart Rubeusovi Hagridovi nevyžádané, otravné rady, jak zbavit studni hastrmanců. V sedmém díle zase Harry Potter a Albus Brumbál cestovali přes jezero v jeskyni, kde Voldemort ukryl jeden svůj viteál, a Harry měl za to, že se v něm mohou schovávat hastrmanci a další vodní zvířata, která je mají zastavit (ve skutečnosti tam byli neživí). Hagrid také údajně jednou navrhoval, aby nasadili hastrmance do Velkého jezera na bradavických pozemcích, ale s výjimkou některých nekanonických počítačových her se to nikdy nestalo.

zdroj

Vedle toho jsou hastrmanci, ačkoli i v češtině známí víc jako kelpie, bytostí z mudlovské mytologie (a navíc existuje i psí plemeno australská kelpie). Konkrétně z ketlské mytologie a připodobnit ke kelpii lze i vodník, germánský nixe nebo japonská kappa a další obvykle zlí a často lidojedští vodní démoni. Kelpie na sebe podle těchto příběhů, lišících se region od regionu, většinou bere podobu velkého, silného koně, který má od půlky těla rybí ocas, dokáže se však přeměnit i do lidské podoby krásných žen či mužů (lákajících lidi do pasti), z nichž kape voda a můžou mít rákos ve vlasech, a obývá řeky a jezera Irska a Skotska. Výjimečně prý má podobu vodního býka nebo telete. Jako zvíře má černou useň, v některých příbězích bílou, někdy ocas stočený k zádům, může se jevit jako ztracený kůň nebo podník, ale má mít neustále mokrou hřívu, kůži jako tulení, hladkou a ledovou, v dalších příbězích zelenou jako sklo, a vytváří iluze kryjící ji před zraky lidí. A také je lepivá, jakmile se jí podaří někoho přesvědčit k jízdě na hřbetě, načež oběť odnese do vody a zhltne kromě srdce nebo jater.

Stejně jako ve světě Harryho Pottera je přitom nejznámější kelpie ze skotského Loch Ness. Tam měl v 6. století svatý Kolumba porazit monstrum, v 19. století tam pak měla kelpie strašit v lesích na březích, dokud nebyla osedlána. Říká se, že horal James MacGrigor ji překvapil, přesekl jí ohlávku, zdroj síly a života, bez níž do čtyřiadvaceti hodin zemře, kelpie se s ním pokusila smlouva o navrácení ohlávky, ale nepochodila. Načež navázaly další příběhy, jak se useknutá ohlávka dědila z generace na generaci a měla kouzelné síly - ostatně ohlávka pro zkrocení se používá v mnoha příbězích, někdy jen aby kelpie neublížila, jindy aby sloužila. V některých verzích ale mohla být kelpie, hlavně v lidské podobě, přemožena i lidskou silou. 

Tyto pověsti se přitom mohly zrodit na základě koňských a dětských obětí vodním božstvům a také jako způsob, jak udržet děti od nebezpečných vod a mladé od bezhlavých vztahů s atraktivními cizinci. Zároveň by mohlo jít o pokus o vysvětlení vodních smrtší nad skotskými jezery, které na pohled mohou působit jako živí tvorové. Vedle toho je však skoro už samostatný mýtus lochnessky, jakési příšery ne úplně jisté podoby, nejčastěji zobrazované jako plesiosaurus, jejíž existenci měla prokazovat třeba fotografie z roku 1934. Mnozí ji považovali za hodnověrnou, brzy však za hoax a nakonec před svou smrtí potvrdil tvůrce zachyceného "monstra", že je skutečné falešná. Na to patrně naráží  zdiskreditování mudlovslých důkazů úřadem pro desinformace. A ani žádný další následný záznam údajného tvora z Loch Ness nikdy nebyl potvrzen.