Famfrpálové míče

Při kouzelnické hře famfrpál se používají tři druhy míčů. Každý slouží jinému účelu, každý jinak vypadá a každý je (nebo není) i jinak očarovaný. Proto se na každý podíváme zvlášť včetně jejich zajímavé historie.

Camrál (Quaffle) je míč přibližně velikosti fotbalového. Má v průměru asi 30 cm, je kožený, bezešvý a červený a sám se nepohybuje. Proto je to hlavní herní míč, jímž si hází tři střelci v každém týmu a snaží se ho prohodit jednou ze tří obručí soupeře, za což získají deset bodů. Musí ho ale prohodit skrz, pokud by hráč s camrálem obručí proletěl, dopustí se faulu zvaného kapsování, který spočívá v držení camrálu v okamžiku, kdy prochází obručí. V tom, aby camrál prohodili, jim přitom brání brankář, který se ale také může dopustit faulu - pokud se bude pohybovat za obručemi či skrz ně místo před nimi. To by bylo vyrážení, tedy prostrčení kterékoli části těla obručí a odpálení camrálu. Další faul, jaký lze spáchat s camrálem, je deformování camrálu, což jsou jeho nedovolené úpravy. 

Nejpozději se stal součástí hry předcházející modernímu famfrpálu kolem roku 1050 jako první z míčů, jak lze soudit z deníku Gertie Keddleové, čarodějky z 11. století. Ta popisovala hru velmi podobnou famfrpálu, kterou hráli její přátelé, a byť ji považovala za hloupou, popsala její vývoj a camrál.

Původně nebyl vůbec očarovaný, jen koule sešitá z kůže a s poutkem, aby jím hráči mohli házet a chytat ho jednou rukou. Jindy zase míval úchyty na prsty jako bowlignová koule. Až v roce 1711 získal svou šarlatovou barvu po zápase, který se hrál v hustém dešti, a hráči ho v bahnitém hřišti pod nimi těžko hledali, kdykoli ho upustili. Vůbec bylo jeho obrovskou nevýhodou, že kdykoli někdo camrál upustil, což se stává často, musel pro něj sletět na zem. Brzy po změně barvy camrálu tak napadlo Daisy Pennifoldovou camrál očarovat tak, že kdy ho hráči upustí, padá k zemi jen pomalu a mohou ho chytit za letu. Proto se mu také začalo říkat pennifoldský camrál, což se používá dodnes. 

Jediné další úpravy došel camrál ještě v roce 1875, kdy byla vynalezena chytací kouzla, což umožnilo hráčům udržet camrál jednou rukou i bez poutek a děr na prsty, a tak získal současnou, moderní podobu. 

zdroj

Potlouk (Bludger, patrně z bludgeon - obušek, ztlouct), je černý (ve filmech tmavě hnědý) kovový míč s asi 25 cm v průměru. Při zápase se používají dva, očarované tak, aby létaly mezi hráči a snažily se je shodit z košťat - všechny bez rozdílu a soustředí se na ty nejbližší, ačkoli jak ukázal domácí skřítek Dobby ve druhém díle, lze je očarovat, aby útočili jen na vybrané. Dva odrážeči proto mají za úkol chránit své spoluhráče před potlouky a odrážet je holemi k protihráčům.

Kdy přesně se potlouky začaly při hře používat, není jasné. Ale říkalo se jim nejprve krváky a byly to očarované kameny, časem pak kameny otesané do kulata. Jenže byly příliš křehké, a když odrážeči začali v patnáctém století používat kouzelně posílené hole, kamenné potlouky snadno rozdrtili a hráče po zbytek hry často honil létající štěrk. Počátkem šestnáctého století se tak začal používat jiný materiál. Agáta Chubbová, odbornice na starožitné kouzelnické artefakty, například objevila dvanáct olověných potlouků z tohoto období na irských rašeliništích a anglických vřesovištích. Jenže i olovo bylo příliš měkké. Hole odrážečů ho snadno promačakly a narušovaly tak schopnost potlouků létat rovně. Proto se nyní vyrábí výhradně ze železa. 

zdroj

Zlatonka (Golden Snitch) je poslední famfrpálový míč. Je velikosti vlašského ořechu, je zlatá se stříbrnými (ve filmu zlatými) křídly a je očarovaná tak, aby vysokou rychlostí poletovala kolem hřiště, někdy se může jen vznášet na místě (nebo létat trochu pomaleji, je možné, že stářím zpomaluje) a úkolem chytačů, jednoho v každém týmu, je ji najít a chytit, čímž získá 150 bodů. Pouze chytači přitom mají právo se zlatonky vůbec dotknout, natož ji chytit, a pokud to udělá jiný člen týmu, dopustí se faulu pytlačení. 

Právě chycení zlatonky je potom okamžik, který končí zápas. Vedle dohody obou kapitánů. Ta je ale vzácná, protože tehdy musí jeden tým souhlasit s prohrou. Traduje se přitom, že během zápasu na vřesovišti Bodmin Moor v roce 1884 se nedařilo zlatonku chytit půl roku, až oba týmy konečně hru vzdaly, znechucené výkonem chytačů. A podle cornwallských kouzelníků se tato nechycená zlatonka dodnes prohání krajinou, což díky jejím magickým vlastnostem není vyloučené. 

Nechytit zlatonku vůbec je ovšem jen jeden ze dvou možných problémů konce hry. Tím druhým je rozpor v tom, kdo ji chytil první, když se k ní oba chytači dostanou najednou. Proto má zlatonka dotekovou paměť a pamatuje si dotek první osoby. Tudíž všichni, i výrobci, musí při manipulaci se zlatonkami nosit rukavice a holou rukou ji chytají až chytači při zápase. A tudíž musí pro každý zápas použít novou. Nejde přitom jen o dotek prstů, jaký si pamatuje. Při svém prvním zápase ji například Harry Potter chytil ústy a i to si pamatovala. Jen ve filmech i chytači nosí rukavice, v pozdějších dílech dokonce bez holých prstů, což je patrně chyba. Pak by dotyková paměť byla k ničemu.

A vedle toho mohou být zlatonky i dál očarované. Albus Brumbál například odkázal Harrymu jeho první chycenou zlatonku, magicky do ní vyryl vzkaz a schoval kámen vzkříšení, aby to byl pouze Harry, kdo se k němu může dostat při hledání Voldemortových viteálů po Brumbálově smrti. 

Nicméně původně zlatonka vůbec nebyla míč. V roce 1269 náčelník Kouzelnické rady Barberus Chvástal přinesl na zápas drobného kouzelného ptáčka zlatonosku, vypustil ji a nabídl 150 galeonů (na konci 20. století v přepočtu milion) hráči, který ji chytí. To se nepodařilo, zachránila ji Modesty Rabnottová, rozzuřená chováním k už tak často lovenému a ohroženému tvorovi. Jenže i tak se stalo zvykem vypouštět do hry vyděšené zlatonosky, které rozdovádění diváci udržovali na hřišti pomocí odpuzovacích kouzel, akorát z původní Chvástalovy nabídky se stalo přičtení 150 bodů při jejím chycení - a zabití. Protože je to velice křehký pták, jehož je až bolestivě snadné rozdrtit pouhým sevřením v dlani. 

To začalo populaci zlatonosky decimovat, až se konečně v polovině dalšího století ocitla na seznamu chráněných druhů, zakázalo se její zabíjení a začala se hledat náhrada. Někdy mezi lety 1396 a 1560 tak Bowman Wright z Godrikova dolu, velmi schopný čarodějný kovotepec, vynalezl míček se stejnými vlastnostmi zlatonosky. Stejná váha, otočná křídla imitující ptačí, dovolující měnit rychlost a směr, ale zároveň s odolností kovu a bez krutosti ke zvířatům. A v takové podobě zůstala zlatonka dodnes.

zdroj