Vlkodlačí lektvar

zdroj

Vlkodlačí lektvar, v originále Wolfsbane potion, není lektvar, který by z člověka dělal vlkodlaka, ani takový, který by ho z vlkodlačí kletby vyléčil. Jde poměrně o novinku, která je schopná zmírnit příznaky lykantropie a značně ulehčit život a především úplňky lidem pokousaným vlkodlakem, pokud o to tedy stojí - a mohou si to dovolit. Umožňuje jim udržet si i po přeměně při úplňku mentalitu lidí, což by jinak nebylo možné, a v klidu si zalézt na bezpečné místo, kde přečkat nejhorší noc.

Proto, že tedy značně zasahuje jejich tělo, mozek a instinkty, je velmi složitý a skutečně nebezpečný, pokud je připraven nesprávně, zvlášť když je oměj šalamounek (anglicky wolfsbane, z čehož vychází jeho původní název), hlavní přísada, velmi jedovatý a zvláště pro vlkodlaky smrtelně nebezpečný. Připravovat by ho proto měli jen ti nejschopnější odborníci - dokáží to například Severus Snape a Horácio Křiklan. Ten dokonce tvrdil, že jde o tak obtížnou substanci, že ho ani jeho vynálezce, Damocles Belby, jenž ho představil světu v sedmdesátých letech minulého století a získal za to Merlinův řád, nemohl vymyslet bez značné podpory z jeho strany.

Obtížnost, velmi úzké možnosti využití a ne příliš dlouhá doba jeho existence také zapříčiňují, že není mezi kouzelníky příliš známý a mnoho vlkodlaků se k němu nejspíš nikdy ani nedostane. Například Harry Potter si ve třetím díle myslel, že lektvar, který Snape pravidelně připravuje profesoru Lupinovi, je ve skutečnosti jed, a se svou obavou se svěřil i přátelům, a i když tehdy ještě nevěděl, že je Lupin vlkodlak, asi není pochyb, že i kdyby si toho vědom byl, myslel by si to stejně.

Ve skutečnosti však Snape i přes silné osobní antipatie Lupinovi velice pomáhal a on tak každý měsíc týden před úplňkem pil celý pohár tohoto nechutného lektvaru, z něhož vychází namodralý kouř. Nemohl si přitom ani nijak ulehčit, protože přidat nějaké dochucovadlo jako třeba cukr by znamenalo snížení účinků.