Tajemná komnata je druhý a zároveň poslední díl celé ságy, kde se seznam kapitol vešel na jednu stránku, a tedy zároveň druhý a poslední díl, kde školním rokem v kouzelnické škole Bradavice spolu s hlavními postavami - Harrym Potterem, Ronem Weasleym a Hermionou Grangerovou - prolétáme pěkně rychle a přistáváme pouze u těch nejstěžejnějších událostí. Ale ačkoli je i tato kniha ještě poměrně stručná a přímá, neznamená to, že by se v ní nedělo nic dobrodružného, ba dokonce zlého a až hororového. A ve své době, kdy jsem ji jako desetileté dítě četla poprvé, jsem se v některých pasážích docela bála. Ač se totiž neukáže žádná nová překážka spokojeného života v Bradavicích, ocitneme se uprostřed jedné velmi nebezpečné záhady.
Něco tomu nasvědčovalo už od začátku. Harry trávil léto v Zobí ulici a moc si přál, aby už bylo konečně prvního září. Velice se nudil a hlavně od přátel nedostal jediný dopis. Jenže jednoho večera se v jeho pokoji objevil domácí skřítek Dobby, přiznal, že to on mu zadržoval poštu a neustále Harryho prosil, aby se do Bradavic nevracel, protože mu bude hrozit smrtelné nebezpečí. A když na to Harry nedbal, nechal kouzelně převrhnout pudink, což znamenalo, že si ministerstvo kouzel myslelo, že v domě čaroval Harry, ten dostal oficiální napomenutí, Dursleyovi zjistili, že doma čarovat nesmí, a plní vzteku ho uvěznili v pokoji s tím, že se už do Bradavic nepodívá.
Naštěstí se objevil Ron, z pokoje ho vysvobodil, vzal k sobě domů, kde si mohli společně oproti Harryho očekávání zbytek prázdnin užít, a pak i vyrazit do školy. Ani to se ale neobešlo bez záhadných problémů, protože když už chyběly poslední minuty do odjezdu vlaku a všichni až na Harryho a Rona prošli přepážkou na nástupiště, vchod se uzavřel a oni dva zůstali trčet venku. A i když se pak do školy přece jen dostali, ani tehdy řada zvláštních událostí nekončila. Harry začal po chodbách slýchat hlas, který tvrdil, že bude zabíjet. V soubojnickém klubu k údivu všech i sebe sama zjistil, že mluví hadím jazykem, což je schopnost přičítaná černé magii. Při famfrpálu musel čelit očarovanému potlouku. A především se ve škole začaly množit nevysvětlitelné útoky na studenty doprovázené výhružkou, že tajemná komnata je otevřená a netvor v ní připravený zbavit Bradavice kouzelníků z mudlovských rodin.
Harry, Ron i Hermiona se okamžitě vrhli na odhalování toho, co se děje, částečně proto, že určitou dobu podezření lpělo na Harrym, a i proto, že Hermiona byla z mudlovské rodiny, a pokud by útoky nepřestaly, školu by zavřeli, ale až do samého konce netušili, proti jakému zlu doopravdy stojí. A ve chvíli, kdy i Hermiona podlehla jednomu z útoků, zůstala vůbec šance, že dva dvanáctiletí kouzelníčci můžou porazit Zmijozelova netvora a jeho pána, z nějž se netvor stával také?
Druhý díl už mi tedy, jak snad popis dostatečně napovídá, přišel o něco temnější a od začátku méně pohádkový. Od prvních událostí je jasné, že se něco bude dít, protože hned v úvodu je Harry varován před spiknutím. A všechno potom to jen podporuje a na rozdíl od Kamene mudrců nejde o události, které by vyplouvaly na povrch pouze všetečnou zvědavostí hlavního tria a jinak se nemusely dít. Dochází k otevřeným útokům na studenty, každý na hradě je v ohrožení života, ožívá dávná legenda a všemi cloumá strach, protože nikdo neví, kdo za vším může stát. Vše je to umocněné neustálými dohady o zavření školy, zrušením famfrpálu, vzájemným podezíráním, hlídkami na chodbách a pro čtenáře i hlasy, jež slyší jen Harry, a informacemi, ke kterým se brzy dobere. V podstatě je tohle jeden z nejstrašidelnějších dílů, možná dokonce vůbec nejstrašidelnější, protože v něm není zlo a hlavní dobrodružství zosobněné v někom, kdo chce moc, ale je to jen kouzelník se svými slabostmi, ale ve skutečném netvorovi.
Akorát celá tahle myšlenka je změkčená absencí skutečné atmosféry strachu a nevybudováním takového napětí, aby šlo o opravdový horor. Po přijetí reálií z prvního dílu, kdy je všem čtenářům jasné, že kouzelnický svět bere za běžnou větší míru nebezpečí, jde spíš ještě pořád o dobrodružnou četbu pro děti a mládež, protože i úhel pohledu stále patří dvanáctiletým protagonistům. A tak je třeba i trochu číst mezi řádky, hlavně pro zachycení zmínek o věcech, které se stanou důležitými až v budoucnu, a minimálně dvě takové zásadní tady jsou, nebo třeba k pochopení rozsahu neschopnosti Lockharta, což by v doslovném pojetí dvanáctiletých tak nevyznělo. A to je mimochodem jedna z mých oblíbených částí. Postava Lockharta je úžasná. Jeho sebestředné a sebevědomé vystupování skrývající absolutní nekompetentnost je skvěle popsané a náznaky jeho pravé povahy v některých scénách jsou výborně zakomponované.
Co mě naopak štve, je komplex hrdiny v už dvanáctiletém Harrym. Chápala jsem to v prvním díle, kdy se nejdřív snažil promluvit s učiteli a teprve když ho neposlouchali, vrhl se na záchranu kamene sám. Ale tady to ani nezkoušel. Mnohokrát měl možnost říct Brumbálovi o baziliškově hlasu a nepochybuji, že jemu by okamžitě secvaklo úplně všechno, ale místo toho bezradně bloudil po hradě, dostal se do zbytečného smrtelného nebezpečí, klidně důvěřoval podezřelému deníku starému padesát let, spoléhal na špatné lidi a vlastně zapříčinil zbytečné prodlužování pátrání, odvoz Hagrida do Azkabanu a odvolání Brumbála ze školy. Kvůli čemuž teprve musel zasáhnout sám. A i když s sebou alespoň stáhl Rona, bije to do očí. A tenhle komplex už nezmizí, naopak se bude jen rozvíjet.
Navíc jsem si všimla i jedné faktické chyby opět z viny překladatele (kromě opětovného nadužívání slova všecko) a jedné pozoruhodnosti. Když spolu mluví Harry a skoro bezhlavý Nick, tak si jako vždy vykají, ale v jedné větě mu Harry tyká. Je to jen drobnost, ale je tam, stejně jako když Neville kazí jeden lektvar a Snape ho začne plísnit. Tehdy také plynule přechází z vykání k tykání a oslovování chlapče, načež mu po několika větách opět začne vykat. Prostě to trochu kazí plynulost. A ta zarážející zajímavost se týká toho, že po útocích baziliška zůstávali studenti zkamenělí s tím, že je oživí, až dozrají mandragory. To v případě prvních obětí znamenalo i měsíce nehybnosti, aniž by se ozvali rodiče, nebo aniž by se třeba profesorka Prýtová vůbec pokusila už zralé mandragory sehnat někde jinde. A nikoho to očividně netrápilo.
V případě knihy primárně pro malé až zhruba třináctileté děti to ale není žádná závažná chyba, protože realističtější hrdiny a okolnosti ještě nepotřebují. A ti ostatní si s trochou pozornosti dokáží najít dostatek zajímavých odkazů a s trochou snahy i vnímat jak závažné to vlastně je a pohroužit se do příběhu taky, takže není potřeba nad tím jako nad dětskou pohádkou ohrnovat nos.
Žádné komentáře:
Okomentovat