Tak přece jen je to tak, jak jsem tušila. V tomto díle se všechno potvrzuje, a proto byste si ho neměli nechat ujít.
Myslím, že to ještě bude hodně nebezpečné a překvapivé.
Rychleji, než by kdokoliv z nich čekal.
To ale neznamenalo, že se tím vyřešily problémy s jejich úkrytem.
Pršelo teď stále častěji, a noci byly pořád studené, takže se všichni tísnili u kouzelného ohně, který Lovec každý večer vykouzlil, a snažili se vyhýbat pohledem jeden druhému.
Jasmine a Jeremy, kteří v poslední době trávili skoro všechen čas výhradně spolu, odděleně kousek od zbylých dvou společníků, byli jediní, mezi kterými ještě nezavládla vzájemná nevraživost.
Zato Lovec, který nikdy neprojevil zrovna touhu komunikovat s ostatními, byl teď ještě uzavřenější, a v duchu se stále vracel k těm dvěma okamžikům, kdy málem přišel o život.
Bradley, který byl na rozdíl od něj vždycky ve středu dění, od smrti svého bratra začal být velmi skleslý a teď už navíc i podrážděný.
Odsuzoval jak Lovce, kterého nedokázal vystát, tak Jeremyho, který mu připadal jako zbytečná přítěž.
V poslední době začali být také méně opatrní, co se týkalo výběru jejich úkrytu.
Několikrát se dokonce bez jakéhokoliv přestrojení toulali mudlovskými vesnicemi.
Potřebovali to, aby se zbavili toho tíživého ticha a odstupu, který mezi nimi panoval.
Jasmine proti tomu několikrát protestovala a považovala to za vrchol pošetilosti. Když si však všimla nebezpečného výrazu svého bratra, raději zmlkla a jen uraženě odkráčela s Jeremym v patách.
Od toho prosincového útoku na ně nikdo nezaútočil a oni nevěděli, jestli jim to nakonec vadí, nebo ne.
Obloha byla zatažená a vítr si pohrával s pohozenými papírky. Pak se z nebe začalo snášet několik kapek.
Victoria odtrhla pohled od okna, které, přestože bylo pouhou velmi věrnou napodobeninou, nyní ukazovalo přesnou kopii počasí venku, a zahleděla se na stoh hlášení na svém stole.
Protřela si oči.
V dálce se ozval skučící hrom.
Pracovala už téměř týden v kuse a nevěděla, co ji v tuhle chvíli vytáčí víc. Jestli neschopní podřízení, nebo až příliš schopný O'Brian, který nevynechal jedinou příležitost, jak ji popíchnout.
Pomalu si zvykla na jeho komplimenty, kterými ji v nevhodných chvílích zaplavoval a pobaveně při tom sledoval, jak se při nich přemáhá, aby ho nezaklela v něco odporného.
Jenže posledních pár týdnů začal ten ničema věnovat svou pozornost i někomu jinému.
A to konkrétně Summer Tannerové.
Ne, že by žárlila.
Ale rozhodně z toho měla špatný pocit stejně jako Summer.
Jediné, co ji v této době dokázalo pozvednout náladu, byl fakt, že O'Brian začínal být vyčerpaný a nejednou ho viděla, jak si mne předloktí, na kterém měl znamení zla, a tváří se vystrašeně.
Služba u Smrtijedů ho evidentně začínala zmáhat.
Opět se zkroušeně zahleděla na hromádku hlášení a chystala se právě do jednoho z nich začíst, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře její kanceláře.
Zadoufala, že je to Summer s čerstvými zprávami, ale čekalo ji zklamání.
"Co tady chcete,"vyštěkla popuzeně, jakmile spatřila O'Briana s nepříjemným úsměvem ve tváři.
Ten se teď rozhlížel po místnosti.
"A kdepak máme naši roztomilou Summer?"zeptal se s úšklebkem.
"Co je vám do toho,"utrhla se na něj, v tom se však dveře opět otevřely a v nich stála Tannerová, která shlížela na O'Briana s krajním odporem.
"Áááá. Tak tady ji máme. Už jsem si začal říkat, co se děje. Vy dvě a odděleně,"zasmál se a mrkl na ně.
"Vždyť jste v poslední době skoro jako sestry. Jedna se od té druhé nehne ani na krok."
Summer přivřela oči a změřila si ho ledovým pohledem.
"Já pro slečnu Ewellovou pracuji,"poznamenala chladně.
"Samozřejmě. O tom není pochyb. Ale teď bych se rád dostal k tomu, proč jsem tady,"zasmál se O'Brian a obě ženy se začaly právem obávat, co přijde.
"Říkal jsem si, že je načase zakopat válečnou sekeru, co říkáte?"zeptal se a vytáhl z hábitu láhev medoviny.
Pak mávl hůlkou, vykouzlil tři pohárky a do každého nalil zlatou tekutinu.
Victoria ani Summer se jich však nedotkly a jen si ho s nedůvěrou přeměřovaly.
To u něj vyvolalo další vlnu smíchu.
"Přece si doopravdy nemyslíte, že bych vás chtěl otrávit?"zeptal se a na důkaz toho, že medovina je naprosto v pořádku, vyprázdnil svůj pohár.
Oběžník, který právě v tu chvíli vletěl pootevřenými dveřmi dovnitř a přistál na Victoriině stole, pro ně byl vysvobozením v pravé chvíli.
"Potřebují mě na odboru pro likvidaci kouzelných tvorů,"prohlásila Ewellová a jen stěží se jí podařila skrýt v hlase úleva.
Spěšně zamířila ke dveřím a Summer ji okamžitě následovala.
"Moment! Slečno Tannerová! Vás přece nepotřebují. Můžete si alespoň na malý moment vzít volno a nedělat vaší nadřízené osobní stráž. Tady na ministerstvu se jí přece nic stát nemůže,"ozval se O'Brian.
Summer zbledla a pohlédla na Victorii.
"A vy byste se měl do všeho přestat motat,"vypálila na něj.
O'Brian se nebezpečně zašklebil.
"Madame Ewellová. Musíte uznat, že jste v poslední době opravdu stále spolu. Měla byste jí dát alespoň občas volno. Mohlo by to začít vypadat podezřele, kdybyste ji stále táhla s sebou na každém kroku. A kde kdo by si mohl něco myslet. Že třeba…něco plánujete za zády ministerstva."
Teď zbledla i Victoria.
Ale nebyla jiná možnost.
Nakonec byla přinucena vycouvat ze své kanceláře a nechat tam o samotě Summer měřící si podezřívavě O'Briana, který se teď mimořádně uculoval.
Jakmile za Victorii zaklaply dveře, pohlédl O'Brian na svou společnost.
"Zajímavé, že ano? Jak se všichni postupně opět setkáváme,"odmlčel se a Summer mu s hrůzou naslouchala.
"A to přitom uteklo od dob, kdy jsme byli v Bradavicích, už pár let. Kdo by si to pomyslel, že ano?"zeptal se a nečekal na odpověď.
Posadil se teď za Victoriin stůl a lenivě si pohrával s těžítkem na papíry.
"Pamatuji si na madame Ewellovou velmi dobře. Kdo by taky ne, že? Nebyla moc oblíbená. A není se čemu divit. Kdo by si ji taky všiml vedle krásné a oblíbené Nicol Ewellové?
Ale stačilo jen pár let…Taková krátká doba, a co se z ní vyklubalo? Krásná, úspěšná a přitažlivá žena.
Jako labuť z ošklivého káčátka,"odmlčel se a zahleděl se na Summer.
Začal si při tom s těžítkem házet.
"Ale když se řekne Summer Tannerová - snad mi odpustíte - vybavím si pouze malou rozmazlenou holku, která ráda týrala slabé mudlovské šmejdy z nižších ročníků, ovšem jinak v kouzlech ani trochu nevynikala. Dovolil bych si i tvrdit, že byla podprůměr,"opět se odmlčel a v jeho očích nebezpečně zajiskřilo.
"Zato vy…Ano. I na vás si živě pamatuji. Stejně jako vy na mě, nemýlím se? Krásná, oblíbená, mimořádně nadaná-"
Hůlka jí vylétla z hábitu rychleji, než sama čekala.
Vzduchem to zasvištělo a místností prolétl tenký paprsek světla.
Zděšeně se sehnula k zemi.
O'Brian ležel na zádech a ze spánku mu vytékal pramínek rudé krve.
Něco bouchlo o zem.
Skleněné těžítko vyklouzlo ze ztuhlých prstů a odkutálelo se do rohu místnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat