Název mluví sám za sebe, neboť v následující kapitole se skutečně dovíme jeho příběh, i když některé části nebude chtít prozradit úplně.
Každé nadechnutí způsobovalo další vlnu utrpení.
Leželi na mokré trávě pokryté kapkami deště a nedokázali ze sebe vydat nic, než jen bolestivé vzlyky.
Jediný Lovec si ještě zachoval chladnou hlavu a s nataženou hůlkou kroužil kolem všech a šeptal jakási slova, kterým Jeremy nerozuměl, ale dokázal si domyslet, že se jedná o ochranná zaříkadla.
Stiskl ve ztuhlých prstech hůlku, která kdysi nejspíš patřila jednomu z lapků, a snažil se ovládnout třes.
Najednou si uvědomil, že slyší zapraskání ohně.
Ohlédl se přes rameno a zjistil, že se Lovci, navzdory vlhku, podařilo vyčarovat kouzelný oheň, který teď vesele hořel, a jeho plameny osvětlovaly okolí.
Zvědavě se kolem sebe rozhlédl.
Všude kolem byly jen stromy a někde v dálce hučel potok.
"Nenajdou nás?"zeptal se přiškrceným hlasem lovce a nejistě se zahleděl na plápolající oheň.
Neodpověděl mu, pouze kývl hlavou směrem do dálky.
Jeremy se tam pozorně zahleděl a teprve teď si dokázal všimnout, že takové tři metry od něj se vzduch lehce tetelí a vše za ním působí rozmazaně.
"Neuvidí nás,"zamumlal Lovec, jako by to bylo něco zcela normálního.
Jeremyho napadlo, že možná je na takové bojové podmínky zvyklý.
Chvíli bylo ticho, přerušované pouze Jasmininy vzlyky.
Pak se Jasmine i s Bradleym posadili k ohni.
Drželi se při tom těsně u sebe, jako by se báli, že ztratí jeden druhého.
Jeremy se jim ani nedivil. Nedokázal si představit, jaké to musí být, přijít o bratra.
Ani jeden z nich nebyl schopen promluvit a jen se slzami v očích hleděli do plamenů.
Lovec zatím dál seděl a v jeho obličeji nebyla znát ani kapka emoce.
Jeremyho ten člověk začínal stále víc a víc zajímat.
A hlavně mu hlavou vrtala otázka, kam běžel, když tehdy prchali z Yaxleyho sídla.
Zvědavost v něm hlodala stále víc a víc až to nakonec nevydržel a vypálil ze sebe tu otázku dříve, než se dokázal zadržet.
Už to vypadalo, že mu Lovec neodpoví a pouze ho seřve. Jeho tvář se na malý okamžik zkřivila vztekem.
Pak se však uvolnila a Lovec si tiše povzdechl.
"Chtěl jsem jí zabít,"zamumlal zkroušeně.
"Bellatrix Lestrangeovou?"
Zavrtěl hlavou.
"Ne. Tu ne. Tu druhou. Victorii Ewellovou."
Jeremy se na něj zvědavě zadíval.
Aby byl upřímný, nevšiml si, že tam vůbec Victoria Ewellová je. A i kdyby, nepoznal by jí.
Jakmile spatřil Bellatrix Lestrangeovou, kterou poznal podle plakátů, které ještě v loňském roce visely všude kolem s varováním, byl natolik vyděšený, že si ničeho jiného nevšímal.
"Ona-ona je taky smrtijed?"zeptal se tiše Lovce.
Ten jen opět zavrtěl hlavou a tiše si odfrkl.
"Victoria? Ne. Na to je příliš zbabělá, aby se přidala oficiálně k němu. Ne, že by byla špatná čarodějka. Naopak. Je vynikající. V kouzlech se vždy dokonale vyznala. A je nebezpečná. Ale má strach. Strach z Ty-víš-koho. To ale neznamená, že s ním nesouhlasí. Právě naopak. Pro ni je čistá krev to nejdůležitější. Na rozdíl od její sestry,"dodal tiše a tváří mu projel záblesk smutku a bolesti.
Chvíli bylo opět ticho, ve kterém lehké praskání ohně ještě zesílilo, a pak se Jeremy znovu zeptal.
"Vy jste k ní patřil, že ano. Byl jste jeden z jejich společníků."
Nemusel říkat, koho tím myslí. Lovec to pochopil a pomalu přikývl hlavou.
"Ano. Patřil jsem k ní. K Nicol Ewellové.
Byla to úžasná a neskutečně milá čarodějka. A byla ochotná pomoct komukoliv, kdo si to zasloužil, ať už jí to stálo sebevíc nebezpečí.
Chodila se mnou do Havravspáru.
Nešlo ji nemít rád.
Na rozdíl od její mladší sestry. Victoria nikdy nebyla jako Nicol.
Nebyla jí ani podobná. Ne na první pohled. I ona sice vynikala svými schopnostmi, ale rozhodně se netěšila takové oblíbenosti jako Nicol.
Záviděla jí.
Častokrát jsem je viděl, jak se hádají.
Victoria svou starší sestru nenáviděla a žárlila na ni.
Chodila do Zmijozelu. A až do nedávna byla jen nepěkná, průměrná, neoblíbená a zatrpklá sestra Nicol Ewellové.
Pak se ale začala přátelit s těmi nesprávnými. A její moc vzrůstala.
Nejdřív jen pomalu a nenápadně.
Ale Nicol se mi jednou svěřila, že z ní začíná mít strach.
Victoria šla tvrdě za svým cílem, a když se Ty-víš-kdo vrátil, neoficiálně vyjádřila souhlas s jeho počínáním.
Pak začalo to pronásledování kouzelníků z mudlovských rodin. A Nicol se jim rozhodla pomoc. Přidal jsem se k ní. Spolu s dalšími jsme je ukrývali před ministerstvem.
A potom…
Začali pronásledovat i nás.
Snažili jsme se schovat.
Nicol slepě důvěřovala své sestře. Doufala, že někde hluboko v ní je láska, která je spojuje.
Jenže Victoria jí zradila. Prodala ministerstvu za vysoké postavení a moc.
Získala, co chtěla a zbavila se při tom své největší rivalky.
Nicol skončila v Azkabanu.
Myslím ale, že už jsi slyšel, co se s ní stalo, ne?"zadíval se ostře na Jeremyho, kterého ten příběh natolik vtáhl, že mu chvíli trvalo, než se vzpamatoval a vrátil zpátky do reality.
Toporně přikývl.
I do Bradavic se dostali zvěsti o hrůzostrašné návštěvě v Azkabanu.
"Nestačilo jí, že už je zavřena. Ne. Chtěla jí mrtvou."
V očích se mu objevily slzy.
"Kdyby jí jenom zabila, ale ona…Slyšel jsi o Summer Tannerové? Té, co chodí stále s ní jako její tělesná stráž?
Ona u toho byla. Byla u toho a dodnes se zřejmě nevzpamatovala z toho, co viděla. Muselo to být strašné. Nejspíš ji mučila, než ji konečně zabila.
V každém případě my, co jsme s Nicol pracovali, jsme se rozdělili a dali na útěk. To ona nás držela pohromadě, a když už byla pryč…nemělo to cenu.
Někdo tvrdí, že stojíme za zmizením Dolores Umbridgeové,"zasmál se pobaveně.
Jeremyho to zaskočilo.
"A ne?"
"Byli jsme natolik vystrašení a neměli nikoho, kdo by nás vedl. Raději jsme se rozprchli. Ale ať už to udělal kdokoliv, rád bych mu poděkoval,"dodal s křivým úsměvem a podíval se na oblohu, která byla zatažená, takže měsíc šlo vidět jen škvírkou mezi dvěma mraky.
"Když jsem dnes Victorii spatřil mezi útočníky, málem jsem ji nepoznal. Teď, když už nemá v obličeji ten zatrpklý výraz, je opravdu krásná. Stejně jako Nicol,"zašeptal a při vyslovení jejího jména se mu v očích zaleskla jediná slza.
"Je pozdě,"zamumlal nakonec Lovec, lehl si blízko ohně a zakryl se svým potrhaným pláštěm.
Jeremy měl pocit, že mu neřekl úplně všechno.
Ale rozhodně si s tím nechtěl lámat hlavu zrovna teď.
Byl vyčerpaný a po dnešních událostech navíc i stále vystrašený. Schoulil se na zemi do klubíčka a zavřel oči.
Bradley s Jasmine stále seděli blízko sebe a po tvářích se jim koulely slzy.
Ani jednomu z nich se nechtělo přemýšlet nad tím, že zítra je čeká otázka, co budou dělat dál.
Neměli žádné jídlo a neměli se kam schovat.
Kouzelný oheň zatím dokázal obstarat alespoň trochu tepla, ale byl začátek prosince.
Brzy začne padat sníh a začne být venku mráz.
Oheň stále vytrvale hořel a Jeremy v jeho teple velmi rychle usnul. Zdálo se, že i sourozenci, vyčerpaní převážně smutkem, se nakonec ponořili do říše snů.
Jen Lovec stále ležel s očima otevřenýma a v duchu si přehrával poslední události.
Co to mělo znamenat?
Proč ho Summer Tannerová nechala žít.
Nebo proč ho alespoň nespoutala a neodvedla někam do Azkabanu.
Vždyť ho nechala utéct.
A co měl znamenat ten její výraz v obličeji?
Měl pocit, že je mu povědomý. Že ho až moc dobře zná.
Jako by…
Ale to přece nebylo možné.
Nebo snad ano?
Žádné komentáře:
Okomentovat