Po prologu přichází první kapitola povídky Katherine z pochmurného prostředí nevalné Voldemortovy vlády. Je kratší než prolog, což by pro vás mohlo být atraktivnější. A rozhodně je skvělá.
To ráno bylo obzvláště deštivé.
Do oken havrávspárské společenské místnosti neúnavně bušily velké kapky deště a obloha byla ocelově šedá.
Na jednom z tmavě modrých křesel se právě probudil vysoký a hubený chlapec s blonďatými vlasy a nejistě se protáhl.
Celá záda ho bolela, jak usnul tady, místo ve své posteli.
Zmateně se kolem sebe rozhlédl.
V jeden prchavý okamžik si nedokázal vybavit, kde to vlastně je.
Až když se kolem něj mihla záplava světlých vlasů a nad hlavou se mu ozval tenký, a jako by nepřítomný hlas, vrátil se zpět do reality.
"Ahoj Jeremy. To jsi tady spal, protože v ložnici máte strachopuda?"
"Co-cože?"zeptal se rozespale.
"Strachopuda,"zopakovala trpělivě Lenka Láskorádová a usmála se na něj.
"N-ne. Jen jsem se dlouho do noci učil přeměňování a usnul jsem u toho,"vysvětlil jí a trochu vrávoravě se postavil.
Lenka přikývla.
"Nedáš si odvar z lichokořene? Možná by ti to pomohlo se probrat,"nabídla mu šálek kouřící tekutiny, který držela v ruce.
Jeremy nevěděl, co to je a rozhodně to ani nehodlal zjistit.
Jen spěšně zavrtěl hlavou a zamířil do chlapecké ložnice se převléknout.
Na to, že byla sobota ráno, byla Velká síň poměrně tichá. Nikomu, dokonce ani studentům ze Zmijozelu, nebylo do řeči.
Jako vlastně celou dobu od začátku školního roku.
Velké křeslo v čele profesorského stolu bylo prázdné.
Ředitel Bradavic-Snape-se jen málokdy ukazoval při snídani.
Vlastně se téměř celou dobu držel především ve své pracovně.
Profesorka McGonagalová seděla vedle profesora Kratiknota a tiše mu něco mumlala.
Jakmile však do Velké síně vstoupili sourozenci Carrowovi zmlkla, a pouze je sledovala nenávistným pohledem.
Jeremy se bezmyšlenkovitě nimral ve své ovesné kaši.
Věděl, že u mrzimorského stolu sedí Alyson Petersonová a sleduje každý jeho pohyb.
Čekala, až i on na ni pohlédne, aby mu mohla věnovat okouzlující úsměv.
Ale Jeremy raději dál seděl a oči upíral na své roztřesené ruce.
Neodvážil se na ni pohledět.
Vlastně se neodvážil pohledět na nikoho ze svých přátel.
Co kdyby se ONI dozvěděli, co udělal?
A co kdyby se mu chtěli pomstít?
Udělal chybu.
Hrál si na hrdinu a věděl, že za to musí teď zaplatit.
Nehodlal ale připustit, aby s ním trpěl někdo další.
Už dva dny se užíral myšlenkami a strachem, co se s ním stane.
Nepochyboval o tom, že ministerstvo zjistí, že to byl právě on, kdo pomohl tomu čaroději z mudlovské rodiny v Prasinkách s útěkem.
Co nevidět ho najdou a pak…
Co s ním bude pak?
Zavřou ho do Azkabanu?
Při téhle představě ještě víc zbledl.
Celý včerejší večer vymýšlel zoufalé varianty plánu, jak utéct.
Byl sice stále ještě v šestém ročníku, ale sedmnáct mu bylo už v říjnu, takže na sobě neměl hledáček.
Jenže jak utéct z Bradavic?
Po nástupu Snapea do funkce ředitele byla škola velmi přísně střežené.
A i kdyby se mu to přece jenom nějak podařilo, co by dělal potom? Kde by se ukryl?
Musel by neustále utíkat. A i to by bylo velmi nejisté.
Už dál nedokázal být mezi ostatními.
Zvedl se od stolu - ignoroval při tom otázky svých přátel, jestli mu je dobře - a vydal se chodbami hradu hledat alespoň nějaké útočiště před svým strachem.
Cestou zahlédl koutkem oka zklamaný pohled Alyson a zatoužil se za ní rozběhnout, obejmout jí a vše jí říct.
Že už je dávno po večerce si Jeremy uvědomil, když vyhlédl z okna.
Rychle zaklapl knihu a tryskem, zato však v největší tichosti, vyběhl z knihovny po mramorových schodech do Havraspárské věže.
Doufal, že ho při tom nenachytá školník Filch.
Slyšel už hodně o nových školních trestech.
Jedním z nich byla i kletba Cruciatus.
Při té představě mu přeběhl mráz po zádech a rozběhl se ještě o něco rychleji.
Už byl téměř u svého cíle.
Viděl klepadlo na dveřích havraspárské společenské místnosti.
Už si téměř oddechl úlevou, ale v té chvíli se kamennou chodbou rozlehl hlas.
"Mdloby na tebe."
Poslední co viděl, byl záblesk světla a dvě mužské postavy.
Pak už byla jenom tma.
Žádné komentáře:
Okomentovat