Prolog k povídce od Katherine. Můžu vám slíbit, že se máte na co těšit. Pochmurné, doba zlá, temná, násilná, téměř hororové. Ani si nevšimnete, že už jste u konce, protože budete hltat další a další slova s otevřenou pusou.
Na malý moment se odmlčela a pak lehce dodala: "…zabít…"
Po oknech stékaly temné kapky vody.
Od nepropustných stěn se odrážela ozvěna nejistých kroků.
Jen občas se dva muži, zahalení v těžkém a ušmudlaném plášti, zastavili a napjali sluch, jako by čekali, že co nevidět na ně zpoza rohu vyskočí nepřítel s nožem v ruce.
I když oba moc dobře věděli, že není téměř žádná naděje, jak by se mohl kdokoliv dostat ze své cely až k nim, stále se nemohli zbavit vtíravého pocitu, že co nevidět se stane něco, co jejich životy navždy změní. Svíraly své hůlky ve zpocených dlaních, jako by doufali, že je ten tenký kousek dřeva ochrání před čímkoliv.
Jejich práce nebyla lehká.
Jako jedni z mnoha hlídačů v Azkabanu se setkali už téměř s čímkoliv.
Od ohavných kleteb, kterými mučili jejich nadřízení vězně ve snaze získat od nich užitečné informace, až po chladnokrevné vraždy odůvodněné slovy "pro větší dobro".
Ale to, s čím se měli setkat dnes, se mělo vymykat všemu, co doposud zažili.
Venku řádila prudká vichřice a ledová voda se rozbíjela o stěny útesu, na kterém byla pevnost postavená.
Studený vítr se všemožně snažil proniknout dovnitř a způsoboval neskutečný hluk.
Už bez toho všeho tohle místo působilo dostatečně ponuře a nebezpečně.
Náhle se jeden ze strážců zastavil, prudce otočil a zděšeně mávl hůlkou.
Než však stačil cokoliv říct, ozvalo se lehké zapraskání následované zábleskem světla, a on ležel - i se svým společníkem - zmateně, a s hlasitě tlukoucím srdcem, na vlhké zemi.
Vysoká postava zahalená v černém plášti se k němu pomalu přibližovala s hůlkou pohrávající si v bledých štíhlých prstech.
V jedné chvíli ho zděšeně napadlo, že je to sám Pán Zla.
Roztřásl se po celém těle a sklopil hlavu.
Když však osoba konečně promluvila, její hlas byl pohrdavý, ledový, ale vysoký.
Patřil ženě.
A on měl pocit, že už ho někde slyšel.
Na okamžik se mu hlavou mihla krátká vzpomínka na temnou místnost plnou úředníků a dva téměř totožné hlasy.
"Zradila jsi mě. Zradila jsi nás všechny. Zradila jsi nás JEMU."
"A závidíš mi snad, sestřičko, že jsem to tentokrát já, kdo je nahoře, zatímco ty budeš hnít až do konce svého života v Azkabanu?"
Do reality ho opět vrátil podlézavý a stále ještě roztřesený hlas jeho společníka.
"Madame Ewellová?"
Osoba, teď už věděl, kdo to je a vůbec ho to netěšilo, si lehce odhrnula z obličeje kápi a ve světle pochodní, usazených na stěně kolem, se objevila bledá, ale velmi hrdá a panovačná tvář.
Její rty se zkroutily do krutého úsměvu.
"Jak vidím, nevykonáváte svou práci zrovna důkladně. Nedělalo by mi žádný problém kolem vás proklouznout, nebo vás třeba i…"
Na malý moment se odmlčela a pak lehce dodala: "…zabít…"
Oběma přeběhl po zádech mráz.
Victoria Ewellová, po záhadném zmizení Dolores Umbridgeové zástupkyně ministra kouzel, byla známá nejen kvůli svému velikému nadání pro kouzla, ale i díky schopnosti získat cokoliv chtěla, za cenu téměř čehokoliv.
Že se při cestě za svým úspěchem neštítí ničeho, dokázala před měsícem, když zradila ministerstvu svou vlastní starší sestru, která pomáhala čarodějům z mudlovských rodin.
Právě Nicol Ewellová byla ještě do nedávna považována za jednoho z nejnebezpečnějších nepřátel ministerstva kouzel a sama Dolores Umbridgeová prohlásila, že její dopadení je jeden z mnoha nynějších velkých úspěchů nového protimudlovského režimu.
Tímto prohlášení zcela zakryla zprávu o tom, že se jen pouhé dva dny předtím na ministerstvo vloupal sám Harry Potter a opět se mu podařilo uniknout.
Týden na to záhadně zmizela a kolovaly zvěsti, že za to můžou Nicolini tři společníci, které se nepodařilo zatím vypátrat.
Kdekdo tvrdil - a jen občas se objevila známka lítosti - že už je určitě po smrti.
Zatímco oba stále ještě vyděšení strážní zmateně přemýšleli, jestli právě neprožívají své poslední okamžiky života, Victoria Ewellová vytáhla z kapsy svého pláště bílý svitek pergamenu a podala ho jim.
Dávala si při tom pozor, aby se nedotkla svou bílou čistou dlaní jejich ušmudlaných rukou.
"Co to je?"zeptal se tupě a překvapeně jeden z nich.
"Povolení. Chci navštívit vězně v cele 358. Hned."
Odpověděla ledovým hlasem.
"Vězně 358? Ale to je…"namítl jeden z nich.
"Ano. Já vím, kdo to je. A nemám čas se s vámi tady vybavovat."vyštěkla a vydala se chodbou k celám.
"Počkejte, to nemůžete."namítli oba svorně.
"Co prosím?"
"Nemůžete tam jít sama. Musíme vás doprovodit."zašeptal přiškrceně strážný.
Victoria Ewellová naklonila hlavu na stranu a z jejich ledově modrých očí sršel hněv.
"Sama. Žádný doprovod. Tohle je věc s nejvyšším možným utajením a já nepřipustím, aby se do toho pletl takový špinavý hloupý moták, jako jste vy."vyprskla.
Přešel nadávku jen zatnutím pěsti ve své kapse a dál trval na svém.
"Budu vás muset doprovodit. Taková jsou tady pravidla."
Náhle si uvědomil, že mu doprostřed obličeje míří její hůlka.
"A vy mi snad chcete zabránit?"zeptala se pobaveně.
Po zádech mu opět přeběhl studený mráz.
"Co se to tady děje?"
Dovnitř vběhla další postava zahalená v plášti.
Byla to Summer Tannerová. Mladá a nadaná čarodějka, se sklonem ke krutosti.
Její prací byl výslech vězňů, neboli jejich mučení kletbou Cruciatus.
Pohlédla na Victorii a zatvářila se nad míru překvapeně.
"Vici? Co tady děláš?"zeptala se podezíravě ale zároveň zvědavě.
Ewellová se napřímila a zatvářila natolik nebezpečně, až i Summer sklopila pohled k zemi.
"Slečno Tannerová. Přestože se známe už ze školních lavic, pro příště mě oslovujte madame Ewellová, pokud se chcete dožít dalších dnů."pronesla klidným, ale velmi nebezpečným hlasem.
"Samozřejmě madame Ewellová,"opravila se Summer se stále sklopenou hlavou.
"Výborně. A teď, když dovolíš, ráda bych pokračovala dokončit svůj úkol,"usmála se ledově Victoria a chystala se vejít do úzké chodby, vedoucí do nitra pevnosti.
V té chvíli našla Tannerová opět alespoň kousíček své ztracené odvahy a spěšnými kroky se vydala za ní.
"Jdete navštívit vězně, madame? Ale to nemůžete sama. Musí vás někdo doprovodit."namítla.
Ewellová se zastavila a pohlédla na ni zpod své kápě a měřila si ji zkoumavým pohledem
Její oči ledově zářily.
"Dobrá…"povzdechla si.
"V tom případě ale budu ráda, když mě doprovodíte vy, slečno Tannerová."
Nebyla to žádost.
Ale rozkaz.
Uběhlo snad několik hodin od chvíle, kdy madame Ewellová s třesoucí se slečnou Tannerovou zmizely v útrobách pevnosti.
Cela 358 se nacházela v samotném nitru pevnosti.
Nestřežili jí žádní lidé.
Pouze spousta mozkomorů.
Šance na útěk byla mizivá. Stejně jako šance, že vězeň přežije víc, než půl rok.
Oba strážní se opět dali do přecházení po místnosti.
Dovnitř proklouzl mrazivý chlad, který ovšem nebyl nic oproti ledovému strachu, jenž svíral jejich srdce.
Náhle ticho protnul slabý, ale bolestivý ženský výkřik, při němž jim tuhla krev v žilách.
Poté, ač se to zdálo být nemožné, temnými zdmi pevnosti na malý okamžik proběhl zelený záblesk světla.
A pak…
Opět ticho.
Ale tentokrát větší, než kdy jindy.
Půl hodiny na to se z úzké chodby vynořily dvě vysoké ženské postavy.
Victoria Ewellová kráčela hrdě vzpřímená a ani jediným pohybem nedala najevo, že by se stalo něco neobvyklého.
V patách jí šla Summer Tannerová.
Ta se naopak tvářila vyděšeně a nejistě.
Co se tehdy odehrálo v cele 358, se dlouhou dobu nikdo nedozvěděl.
Ale kde kdo si to dokázal domyslet.
Tělo Nicol Ewellové bylo v tichosti pohřbeno a nikdo se o něj nehodlal dále zajímat.
Summer Tannerová opustila svou práci v Azkabanu a stala se asistentkou a stálým doprovodem Victorie Ewellové.
Někteří se domnívali, že tehdy ukázala své schopnosti a odvahu, a proto byla na toto místo přijata.
Jiní tvrdili, že viděla něco, co neměla a Victorie Ewellová ji proto chtěla mít stále na očích.
Tak jako tak se Summer velmi změnila.
A všichni si alespoň v tomhle dokázali dát dvě a dvě dohromady.
Ať už se v cele 358 odehrálo cokoliv, zanechalo to na její duši stín na celý život.
Žádné komentáře:
Okomentovat