Pátý díl známé ságy o mladém britském kouzelníkovi je nejdelším dílem a zároveň nejslabším a trochu nejpodivnějším. Odehrává se v něm spousta zásadních věcí, přibývají nové a dost zajímavé postavy, ale také mi připadá zbytečně samoúčelně brutální a hysterický. A to nejen v Harrym samotném, ale i v ministerstvu. Jako by se Rowlingové panika bez smyslu a rozmyslu před bitvou vymkla z rukou a nechala si ji hodně přerůst přes hlavu, i když všechno nastartovala velmi dobře a mnohem akčněji než dřív.
Na začátku se Harry snažil pečlivě sledovat všechny novinky a stopy kouzelníků v mudlovském světě, protože věděl, že lord Voldemort, nejobávanější černokněžník poslední doby, znovu získal tělo, a také, že ministerstvo kouzel tuto hrozbu odmítá přijmout. Nenacházel však žádné odkazy na Voldemortovu činnost, a tak v něm zůstal pouze strach, zoufalá nuda a vztek na to, že ani od svých přátel z kouzelnického světa žádné konkrétnější zprávy nemá. Toulal se proto Kvikálkovem a jednoho večera, zrovna když se se svým bratrancem Dudleym loudal domů, objevili se dva mozkomorové a přinutili ho použít patrona, aby sobě a Dudleymu zachránil život. Což najednou všechno změnilo a postavilo na hlavu.
Všichni, kteří dosud mlčeli, mu posílali jednu sovu za druhou, ministerstvo ho předvolalo na disciplinární řízení, striktně mudlovští Dursleyovi se začali vyptávat na kouzelnický svět, teta Petunie dostala huláka a potom se přímo v domě v Zobí ulici objevila skupina kouzelníků, která ho eskortovala do tajného sídla protivoldemortovského Brumbálova hnutí známého jako Fénixův řád. A nakonec ani Bradavice nebyly takové, jako si je pamatoval. Hned na uvítanou si všiml, že kočáry vozící studenty z nádraží do hradu už nejsou bez koní, nové místo učitele obrany proti černé magii přijala nepříjemná Dolores Umbridgeová a poměry v Bradavicích začal až nepříjemně pod její taktovkou ovlivňovat ministr Popletal. Znamenalo to především, že během hodin obrany nikdo nepoužíval kouzla a jakýkoli pokus veřejně prohlásit pravdu byl potlačován doslova krvavými tresty, stejně jako každé porušení školního řádu a stále absurdnějších ministerských výnosů, které měly především umlčet Brumbála i Harryho a udělat z nich blázny.
Harry a jeho přátelé se přesto nechtěli vzdát, založili tajný kroužek obrany proti černé magii, pokoušeli se pomáhat Hagridovi, jemuž hrozilo propuštění, sledovali všechny zprávy související byť jen zdánlivě s Voldemortem, snášeli všechna příkoří od školních trestů po zákaz hraní famfrpálu a byli odhodlaní se poprat se svými milostnými problémy i absolutní nadvládou Umbridgeové nad školou. Bohužel, nebylo to zdaleka všechno, když si Voldemort konečně uvědomil záhadné spojení mezi ním a Harrym a rozhodl se toho využít pro past. A protože v Bradavicích po všech krušných časech nezbýval žádný důvěryhodný dospělý, záleželo jen na Harrym a dost podivné skupince studentů, jestli se ubrání, jestli naletí Voldemortovi a jestli vyváznou živí.
Celý díl čítající 800 stran ale rozhodně není tak zajímavý, jak by se z hrubého popisu mohlo zdát. Boj protiučitelce snažící se rozložit Bradavice a zároveň úplně zlomit Harryho zní dobře. Stejně tak záhadné napadení mozkomory, tajné školní kroužky, docela dobře tam sedí i Harryho první romance, skvělý nápad jsou Harryho sny, či vlastně vize Voldemorta, i nahlédnutí do fungování Fénixova řádu. Samozřejmě nelze nepřipomenout epický odlet dvojčat Weasleyových z Bradavic a konečná bitva na odboru záhad je výborné akční osvěžení, jež dá šanci ukázat se těm nejnečekanějším studentům a zároveň příběh připraví o jednu z postav, pro Harryho možná jednu z nejdůležitějších. K tomu se přidává i návštěva nemocnice U svatého Munga a epizodický návrat Zlatoslava Lockharta, tedy zde Rowlingová důsledněji provázala s celým příběhem i ty pozapomenuté postavy.
Další plus je konečně pořádné vysvětlení Harryho a Voldemortovy historie a propojeného osudu. Jen se mi zdá, že toto Brumbálovo vysvětlování provází příliš velká dávka patosu a že někdy naznačuje mnohem hlubší city, než by se slušely ke studentovi, i k oblíbenci a chlapci důležitém pro jeho vlastní cíl, jehož se pokouší všemožně chránit, aby ho dovedl až k poslednímu střetu. A to, vzhledem ke skutečnosti, že byl gay, otevírá otázku jeho skutečného postoje k Harrymu (a ne, zase takový fanda slashe nejsem).
Určitě musím vyzdvihnout i brilantní profesorku Umbridgeovou. Její charakter byl velmi zajímavě vykreslený, metody rozhodně stály za pozornost a stoupání jejího zaujetí, až ztratila veškeré zábrany a její psychopatická osobnost získala volnou ruku, mě zaujalo. I když mi přišlo, že příliš brzy začala nadržovat Zmijozelu a otevřeně se stavět proti všem ostatním, a je i trochu zvláštní, že se nikdo proti jejím tvrdým trestům nebouřil, protože podle kladných ohlasů veřejnosti soudím, že nikdo o reálném průběhu jejího vlivu na školu neměl ani tušení. Stejně tak se mi líbil i její prozatímní konec v rukách kentaurů, kde se jen můžeme domýšlet, co se s ní dělo, že utrpěla tak těžký psychický otřes. Jako dítě, když jsem tento díl četla poprvé, jsem se jednoduše spokojila s tím, že ji dostal únos nenáviděnými kříženci. Ale stále častěji se dostávám k teoriím, že mohlo jít též o znásilnění, a i když se mi to trochu příčí a nevím, jestli souhlasit, nemůžu to ani zcela zavrhnout.
A ještě bych chtěla zmínit i malý detail - když Petunie říkala, že ví o mozkomorech, protože slyšela toho mladíka, jak to kdysi vysvětloval její sestře, znělo to, jako by slyšela Jamese. Ale ve skutečnosti, jak se ukáže v sedmém díle, mluvila o Snapeovi, což je dobrá drobná hříčka.
Ten zbytek už však tak zábavný a vhodně popsaný není. Hlavně proto, že z Harryho je prvotřídní teenagerský hysterik, přesvědčený, že dokázal tolik, že má právo u všeho být, všechno vědět a do všeho mluvit, ublížený a jistý, že mu všichni jeho blízcí mají věnovat pozornost kdykoli potřebuje a vlastně ho úplně dokonale popsal Phineas Nigellus, když prohlásil, že "mladí jsou vždycky nesnesitelně přesvědčení, že mají ve všem absolutní pravdu. Copak tě vůbec nenapadlo, ty ubohý nafoukaný kašpare, že může existovat nějaký velice dobrý důvod, proč se ti ředitel bradavické školy nesvěřuje s každou nejmenší podrobností svých plánů? Ani jednou sis v té své sebelítosti a uraženosti nenašel chviličku na to, aby sis uvědomil, že dodržování Brumbálových pokynů ti ještě nikdy neublížilo? Ne. Kdepak, jako všichni mladí jsi absolutně přesvědčený o tom, že jen ty jsi schopen cítit a myslet, jen ty si uvědomuješ hrozící nebezpečí, jen ty jsi tak chytrý, že ti dochází, co má Pán zla v plánu...", což se projevuje po celý díl jeho častými výbuchy vzteku a neschopností ovládnout se. A to je neskutečně otravné a vůbec mě to nebaví.
Také mě trochu zaráží jednání některých postav, kupříkladu Brumbál - netušil, jaký je Draco skutečně šmejd, nebo z něj udělal prefekta i přesto, že věděl, že toho bude zneužívat a bude šikanovat ostatní? Nebo takoví snad vždycky byli všichni zmijozelští prefekti? A bylo mu to jedno? Nebo častá přeskakování do dalšího období, kvůli čemuž se poměrně rychle měnila atmosféra. Jednou například na stránkách stojí, že celá škola nežila ničím jiným než útěkem smrtijedů, a po chvilce už to nikoho nezajímá, protože jsme o týdny dál.
Spolu s tím délka znovu ukázala, že Rowlingová není až takový detailista a i tady se našlo několik chyb. Třeba - Harry se na začátku divil, že paní Figgová ví o kouzelnících, i když ji Brumbál na konci předchozího dílu před ním jmenoval jako někoho, koho je třeba kontaktovat pro obnovu Řádu. Ale je možné, že tehdy ho prostě jen nevnímal. Potom určitě není úmysl podivná situace, kdy kouzla členů Řádu u Dursleyových nikomu nevadila, ač sotva nahlásili na ministerstvu, že budou Harryho stěhovat. A pokud dokázali úředníci vysledovat Dobbyho vznášecí kouzlo tak, že žádný další kouzelník v okolí být nemá, a tak každé provedené kouzlo přisuzují Harrymu, nemělo by jim uniknout ani tohle.
Ke konci knihy, v Zapovězeném lese, když se rozhodli letět do Londýna na testrálech, zase Ginny Weasleyová prohlásila, že testrály přiláká krev, protože jak všichni ví, Hagrid je láká na syrové maso. Jak to ale mohla čtvrťačka vědět, když Hagrid tvrdil, že testrály si nechával pro pátý ročník? Učil snad všechny ročníky totéž? Někdo jí to řekl? Nebo je to další chyba a Ginny to vědět nemá?
A kromě Rowlingových chyb se tu stejně jako v minulém díle objevily i překladatelské kiksy, a to v případě překladu jmen, neboť zde poprvé zmínili Rufuse Brouska, kterého i v překladu Lupin jmenoval jako Scrimgeoura, ale v příštím díle je už přeložený, a dvakrát zde Lenka uklouzla ke svému originálnímu jménu Luna.
Avšak i kdybych odhlédla od těchto nesrovnalostí, nemůžu tento díl jako jediný hodnotit s klidným srdcem kladně, protože rozvleklost, hlavně míněné Harryho chování a trochu i nesmyslná brutalita ministerstva mě od plynulého a hltavého čtení odrazovaly. Měla jsem sice koho nenávidět, komu fandit, bylo tam něco, co mě zajímalo, jenže dohromady to nefungovalo. A vlastně i konečná smrt jedné z postav zapadla do celkového nepříjemného konceptu "díl v hluboké pubertě, která mlátí nejen s postavami, ale i s písmenky". Přitom to mohlo být lepší, spousta nápadů a naťuknutých námětů mohla strhnout děj k větší vážnosti a plíživé temnotě, jež se mi v dalším zdá podařenější, mohlo to pracovat s tím, co "mělo přijít a přišlo", ale Rowlingová dala přednost fňukání. Jen pro mou zaujatost a úlohu Harryho Pottera v mém literárním životě nedávám nejslabší hodnocení.
Žádné komentáře:
Okomentovat