Vlastně bych spíš měla napsat kromě originálního názvu i původní autory, protože zmínění pánové jsou pouze editoři. Tato kniha je totiž sbírkou úvah a esejí mnoha filozofů, nestojí tak za ní žádný konkrétní autor a je spojená pouze tématem a myšlenkou podívat se na svět Harryho Pottera z jiné roviny než pouhým vyprávěním příběhu.
Zároveň ale nejde o chaotickou směsku filozofických pojednání. Je rozdělena do čtyř okruhu podle čtyř kolejí a každý se zabývá filozofickými otázkami, které s ní souvisí. V Nebelvíru kupříkladu najdeme rozbory přátelství a odvahy, v Mrzimoru morálky, diskriminace nebo přístupu k technice, ve Zmijozelu ctižádosti a zla a v Havraspáru třeba časoprostoru, identity a osudu. Přesně tak, jako si Nebelvír cení odvahy, Mrzimor píle, Zmijozel ctižádosti a Havraspár inteligence a hloubání.
Tyto okruhy jsou dál rozdělené na jednotlivé kapitoly se svou vlastní strukturou. Vždy je nejdřív nastíněna nějaká problematika - například přátelství, k ní je vybráno několik příkladů z Harryho Pottera, třeba přátelství hlavního tria, Malfoy a jeho kumpáni a Voldemortovi následovníci, a jejich rozbor. Ten pak dovolí uvedený příklad zevšeobecnit, čímž do hry přivede nějaký filozofický směr, který pak detailněji vyloží a shrne to opět tím, že na něj aplikuje zvolený příklad.
Filozofii to tak dělá snadno pochopitelnou, i když její obecná teorie se třeba zdá složitější, a zajímavou. Vytahuje přitom velmi různorodou problematiku, ať už zrcadlo z Erisedu, kletby, které se nepromíjejí, utajování kouzelnického světa či třeba SPOŽÚS. A i když já rozhodně nejsem někdo, koho by filozofie bavila, při povinném předmětu dějiny právní filozofie jsem umírala a zkouška pro mě byla peklem, z něhož jsem vyšla díky obyčejnému štěstí na otázku (a odrecitovala na ní poznámky, kterým jsem stejně nerozuměla), číst ji aplikovanou na můj oblíbený svět hodně pomohlo.
Taky jsem si docela rozšířila obzory a některé kapitoly mě hodně bavily. Třeba líbila kapitola o časoprostoru a problematice kouzelnické přepravy, která mi kupodivu přišla celkem srozumitelná a zase mě o něco posunula v mém vlastním chápání času a vesmíru, i když pracovala s teorií relativity, červími dírami a teoriemi časového a bezčasového času. A při rozboru cestování v čase a obracečů času jsem byla vážně nadšená. Nebo kapitola o přátelství byla také zajímavá, i když vlastně nepřinášela nic nového. Dala mi ale možnost vidět přátelství z jiného pohledu a přemýšlet nad tím, jestli většina lidí náhodou podle zvoleného filozofického směru doopravdy prožívá skutečné přátelství tak, jak by mělo vypadat. A dojít k závěru, že asi ne.
Jindy jsem ovšem musela nesouhlasit, protože zastávám jiný názor a ten prezentovaný se mi moc nezdál. To především v kapitolách zabývajícími se dobrem a "dobrými lidmi". Což sice je v pořádku, i úvod říká, že pokud má čtenář odlišný názor, pro který má argumenty, je mu to k dobru, ale když se ten můj lišil až moc, začínalo mi to vadit. A hlavně mi začalo vadit, když se zdálo, že se až příliš snaží rozsoudit, zda jsou postavy dobré nebo ne, a že krutě shazují každou, která není dobrá plně, přičemž ignorují, že schopný autor naopak nemá žádné postavy "naprosto dobré". A že se tomu věnují až moc a zbytečně, přičemž přehlíží lidskou osobnost v zájmu jakési teoretické šablony, jež podle mě do reálného života nepasuje.
A v některých případech mi rovnou přišlo, že celý elaborát vychází z pouhého nepochopení, jak ta která věc ve světě Harryho Pottera funguje. Samozřejmě, že mnohdy se museli k nějaké teorii dostat velkou oklikou, protože Rowling toto téma v knihách ani nenaznačuje a zvolená problematika s ním jen může souviset, a to bylo v pořádku. Ale ne, když šli naprosto mimo. To se týká třeba mnoholičného lektvaru - autor eseje zjevně nepochopil, že pouze mění vzhled, a začal do toho plést otázku identity, motání vzpomínek a neuvědomil si, že je to jen jako kdyby si dotyčný namaloval cizí podobu. Že pokud by měli úplně stejnou tělesnou stavbu, tak by to bylo stejné, jako kdyby si na obličej namaloval nějaký cizí. Ne sice doslova, ale tam jde vážně jen o podobu, otázka identity a osobnosti je tu naprosto zcestná a nedává smysl.
Celkově tedy můžu říct, že mě hodně bavilo filozofování o fungování kouzelnického světa ve spolupráci s mudlovským, o zlu a přesvědčení Voldemorta a smrtijedů nebo o některých kletbách a kouzelných předmětech a jejich podstatě. Na druhou stranu mě dost zklamaly kapitoly věnující se osobním vlastnostem, protože vyznívaly jako nepochopení vývoje subjektivní stránky světa a vůbec aplikace na realitu, a mrzí mě, že autoři nepočkali s vydáním ještě dva roky a neměli tak možnost dočíst i zbylé dva díly ságy (tato kniha totiž vyšla po Fénixově řádu). Některou problematiku by pak třeba pojali jinak - hlavně v případě Voldemorta, protože by hodně odstavců padlo, kdyby tehdy tušili, že byl počat pod vlivem nápoje lásky a krutě to tak pokroutilo jeho schopnost cítit ještě před narozením. Nebo ne a stále by jeli podle šablony Sokrata, Platóna a jiných učenců a ignorovali některé okolnosti tak, jako jsem si občas všimla, že dělali, aby teorie stále platila.
Recenze dostupná i >>zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat